Článek
Josef Rychtář se asi celkem po právu stal nejvíce v negativních souvislostech zmiňovanou osobou po smrti Ivety Bartošové. Dělá jeden kiks za druhým, upřednostňuje svoje ego a svou důležitost před zájmy nezletilého syna zpěvačky Artura. Navíc se spekuluje, že může mít podíl viny na smrti Ivety.
Sám si totiž naběhl, když veřejnosti zjevně bez souhlasu Artura ukázal dopis na rozloučenou, který mu matka Iveta Bartošová (†48) napsala čtyři dny před smrtí. Nesedělo ale datum, zjevně připsané někým jiným. Josef Rychtář (66) přiznal, že jej tam sám dopsal v den, kdy dopis nalezl. Super.cz nyní svěřil, proč okamžitě nezalarmoval záchranku a neodvezl Ivetu do blázince. Bál se, že přestane být manželem známé zpěvačky!
Josefe Rychtáři, spousta lidí vás varovala, že Ivetu bez léčby nezvládnete. Jenže vy jste upřednostnil vaše vlastní ego před její záchranou a neposlechl jste je.
„Mám řadu svědků, kteří by vám potvrdili, že Iveta striktně odmítala jít do jakékoli léčebny, striktně odmítala i ambulantní léčbu. Co jsem měl udělat? Měl jsem ji tam dovézt násilím?“
Ano, to jste měl udělat. Ve chvíli, kdy jste měl v ruce jasné důkazy o tom, že vážně uvažuje o sebevraždě, když synovi napsala dopis na rozloučenou, měl jste ji nechat hospitalizovat.
„Nikdy tu nebyl sebemenší náznak toho, že by zamýšlela spolykat léky nebo se chtěla podřezat. Dvakrát jsem jí našel ve velmi vážném stavu a zavolal jsem záchranku. Ale to nebyla sebevražda. Za mě ji nechtěla spáchat.“ (Později přizná, že chtěla a že se mu ji podařilo Ivetě rozmluvit.)
Jak je to tedy s tím dopisem na rozloučenou pro Artura?
„Našel jsem ho pod mým polštářem, když jsem si šel 25. dubna lehnout vedle Ivety a zjistil jsem, že tam je nějaký papír. Povídám: ‚Co to je, Ivetko, co tě to vůbec napadlo vůbec?‘ Ona mě prosila: ‚Dej mi ho, dej mi ho, já ho roztrhám.‘ To jsem odmítl. ‚Tohle nesmíš. Život sis nedala, nemáš právo si ho vzít. Jak takhle vůbec můžeš uvažovat?‘ Dožadovala se toho dopisu, aby ho mohla zničit, já jí ho nedal. Ten den, kdy jsem ho nalezl, jsem tam fixkou na nebližším stolku dopsal aktuální datum.“
Proč jste ji tedy v tu chvíli neodvezl se léčit? Když na tom byla tak špatně, každý soud by souhlasil s její nucenou hospitalizací.
„Ten dopis vznikl na základě jednoho nesmyslného článku v tištěných novinách.“
Opravdu nechápu vaše myšlenkové pochody. Měl jste ji čapnout s tím, že vás nezajímá, že se nechce jít léčit.
„Protože byla v klidu. Řekla, ať dopis zničím. Byl to momentální stres a nespatřoval jsem v tom žádnou hrozbu.“
Ale dopisů na rozloučenou Arturovi nepsala pět do týdne.
„To určitě ne, absolutně ne. Uniká vám ale jedna zásadní věc. Ivetu už párkrát odvezli proti její vůli do léčebny. Měla panickou hrůzu z nemocnic. Věděl jsem, že pokud bych ji tam odvezl, začala by mě nenávidět. Vnímala by mě jako svého nepřítele, který ji nemiluje a chce ji ublížit.“
Ano a rozvedla by se s vámi. Moc vás nechápu. Pokud bych ji vážně miloval, tak kdybych viděl, že píše dopis na rozloučenou, což je jasné znamení, že ten člověk o sebevraždě přemýšlí, tak bych ji čapnul a ukázal bych to soudu, který by jí znemožnil možnost podepsat revers. A přestože by se se mnou rozvedla, měl bych alespoň dobrý pocit z toho, že jsem se jí pokusil zachránit život.
„Dobře. Takže bychom ji nechali půl roku v léčebně a stejně by to udělala znova. A náš léčebný systém? Viděl jsem, jak jsou ženy v podobných zařízeních léčeny a sestry jim dávají uklidňující léky, aby měly pokoj a mohly sedět u televize. Nemáte stoprocentní jistotu, že je to správný způsob léčby, aby někde byla hospitalizovaná.“
Jenže já vím, že jste dostal několik doporučení na kvalitní oddělení psychiatrie, kde to myslí s pacienty vážně a nejde jen o odložiště, kde by péče o ně personál obtěžovala.
„To ano. Život už ale Ivetě nevrátím. Stala se strašlivá tragédie. Nemohl jsem ji ale čtyřiadvacet hodin denně hlídat.“
To jsem vám říkal mnohokrát také. Přesto jste mi několikrát tvrdil, že to dělat takhle budete, i když je to těžké, ale že to zvládnete. Vzal jste si na triko něco, co nikdo nemohl dokázat. Chtěl jste to zvládnout bez pomoci. Přitom vím přesně, že všichni psychiatři vám na podzim odmítli přijmout Ivetu jen do ambulantní léčby. S tím, že ta nestačí, že je potřeba hospitalizace. Bez ní to nešlo. A to jste podcenil.
„(Chvíle ticha) Máme na to rozdílné názory.“