Článek
Super.cz se ozval Josef Rychtář, aby se mohl vyjádřit k pár informacím z našich článků týkajících se jeho osoby. Zareagoval například na obrovskou nevoli napříč národem, která se zvedla poté, co vyšlo najevo, že si vydupal mediální pohřeb a nedbá názoru dalších pozůstalých, kteří po žádné taškařici netouží.
Nemění názor, přestože rodina v čele s Arturem a matkou Ivety nechce plakat před kamerami a prosila ho, aby z pohřbu nedělal tyátr. Přidal i informace ke zprávě, že má ze zákona nárok na polovinu majetku své zesnulé manželky.
„Ta tragédie, která se stala, to neštěstí, k tomu vám něco chci říct. Já se k manželce nevrátím, dožiju se vzpomínkou na Ivetu. Snažím se dovolat pana Štaidla, aby přivezl právníka, že vše, co tady je, co bylo Ivety Bartošové (†48), dostane Artur. Nechci ho okrást. Nebral jsem si Ivetku proto, abych z toho měl majetkový prospěch. Naopak jsem jí chtěl pomoci, chtěl jsem ten dům vyplatit, aby byla bez dluhů.“ (propuká v pláč)
Pane Josefe Rychtáři (66), děláte zásadní chybu v tom, jak se chováte ohledně pohřbu. Celý národ vámi opovrhuje kvůli tomu, že nedbáte úpěnlivých proseb Ivetina syna Artura Štaidla (28) a chcete z posledního rozloučení s Ivetou udělat cirkus.
„Opomenu to, že to byla moje žena, kterou jsem miloval. Byl to člověk, kvůli kterému jsem opustil rodinu. Kdybych dnes mohl, tak tam místo ní dám svoji hlavu. Ale veřejnost má právo přijít se s takovou osobností rozloučit, aby jí lidé vzdali poctu a poklonili se jí za to, co pro ně udělala.“
Nikdo netvrdí, že by nemohla být zvlášť akce pro veřejnost. Proč ale nemyslíte na trauma jejího syna, který rozhodně nechce, aby jeho zármutek sledovala média.
„Ošetřil jsem to tak, že média nebudou vpuštěna do obřadní síně. Mám právo na to, aby má žena měla důstojný pohřeb, a udělám pro to všechno.“
Stejně se všude záběry rakve a truchlících objeví. Opravdu si myslíte, že tohle bude důstojné?
„Naše společnost je rozdělená názorově na různé skupiny lidí. Nikdy se nezavděčím všem. Jsou lidé, kteří mě označují za vraha, kteří mě podporují, i ti, co milovali, či odsuzovali Ivetu.“
Věřím ale, že kdybyste se například domluvil s Hudebním divadlem Karlín, kde by proběhla samostatná pieta pro veřejnost, a s rodinou pak uspořádali soukromé poslední rozloučení, že by na vás národ možná trochu změnil názor. Nechcete o tom přeci jen začít uvažovat? Už kvůli Arturovi?
„Budu o tom přemýšlet.“
Teď se objevily zprávy, že vaše žena chtěla spáchat sebevraždu na kolejích už před rokem…
„To vysvětlím. Před rokem, a to u ní byl zrovna Artur, tak netuším, co bylo tím impulsem, tak mi volala, že je na železniční trati. Celou dobu jsem s ní telefonicky komunikoval a otočil jsem auto a jel jsem rychle domů. Říkal jsem jí: ‚Ivetko, jdi domů, nesmíš takhle uvažovat a tak myslet. Nesmíš to udělat!‘ Tenkrát mě poslechla a vrátila se domů. Co se jí hlavou honilo teď, to netuším. Ráno probíhalo normálně.“