Článek
Vemte si, soudruzi, takovej samopal vzor 24. Kontrolní otázka: teď by mě zajímalo, jestlipak víte, soudruzi, jakou má takovej samopal kadenci. Nevíte, co? Tsch! Chacha! Podívejte se, já vám to řeknu naprosto přesně, soudruzi: takovej samopal vzor 24 má kadenci ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta!!! Někdy ještě mnohem rychlejší.“
Tak teď to víte, ale jako kdybyste to nevěděli! Tyhle údaje totiž byly přísně tajné, jak upozorňoval poručík Troník v nezapomenutelném podání Miroslava Donutila (74) v komedii Černí baroni. Ta byla natočena v roce 1992 podle knižní předlohy Miloslava Švandrlíka (†77).
Čtenáři si knihu opisovali
Než se kniha stala součástí maturitních otázek z češtiny, měla pohnuté osudy. Poprvé vyšla v roce 1969, tedy v relativně uvolněném období před nástupem husákovské normalizace, v nakladatelství Vysočina. Druhé vydání už ale bylo zabaveno, další vycházela v zahraničí. Mezi dychtivými čtenáři se tehdy šířila v samizdatových opisech. Na knihkupeckých pultech se kniha znovu oficiálně objevila roku 1990 a prodalo se jí na 300 000 výtisků. O tom se dnes nesní ani nositelům Nobelovy ceny za literaturu.
Látky se promptně chopil režisér Zdenek Sirový a udělal z ní hit i v kinech. Do roka po premiéře jeho film zhlédlo půldruhého milionu diváků a vydělal přes 26 milionů korun. Televizní reprízy dodnes patří k „tutovkám“ ve sledovanosti, 6. března ve 20.10 hodin film uvede Televize Seznam.
Zloděj i buržoust
Takzvaní černí baroni byli Pomocníci technických praporů (PTP), kteří v 50. letech tvořili speciální složku armády. „Černí“ byli podle barvy výložek, „baroni“ pak podle toho, že jako jediní tehdejší vojáci prezenční služby měli peníze, neboť část mzdy za pracovní výkony dostávali v hotovosti. Proto si mohli dovolit například to, co ve filmu vojíni Kefalín a Šternberk v podání Ondřeje Vetchého a Václava Vydry na vesnické tancovačce: objednat si místo piva šampaňské.
U „pétépáků“ se stejně snadno octl odvedenec s tělesnou vadou, jako například politicky uvědomělý, ale „na prsa slabý“ redaktor závodního časopisu Rudá vatra Dušan Jasánek (Vladimír Javorský), zloděj Ciml (Jiří Fero Burda) nebo „buržoust“ JUDr. Macháček (Boris Rösner).
Terazky se okamžitě poznal
Jejich nadřízení byli vesměs hloupí a nevzdělaní. Mezi nimi vynikal major Terazky, jehož přezdívka vznikla z věty, která se zařadila mezi nejpopulárnější filmové hlášky: „Čo bolo, to bolo, terazky som majorom.“
Předlohou této literární a pak i filmové postavy, kterou si po návratu z emigrace s gustem zahrál Pavel Landovský, byl jistý Andrej Gazda. Vojenskou kariéru zahájil ve 40. letech v armádě fašistického Slovenského státu. V uniformě zůstal i po válce, na přehlídkách prý stále nosil německé vyznamenání „Spona za boj zblízka“, které získal na východní frontě.
V první polovině 70. let jednoho rána dorazil do práce velmi pobouřený a kolegyni občanské pracovnici začal diktovat dopis právníkovi. Večer předtím si totiž přečetl samizdatové Černé barony, v postavě majora Terazkyho se okamžitě poznal a chtěl dostat autora knihy před soud za to, že ho zesměšnil a znemožnil. Pracovnice kanceláře ho od toho nakonec odradila.
I kapitán Ořech v podání Bronislava Poloczka měl předobraz ve skutečném politrukovi stejného jména. Ten se ale na Miloslava Švandrlíka nezlobil ani kvůli knize, ani kvůli filmu. Dokonce ho zval na návštěvu do své hospody U Ořecha, kterou si po odchodu do civilu otevřel.
