Pohádka Tři oříšky pro Popelku mohla být úplně jiná. Šafránková by jezdila na motorce, hrozilo i sekání hlav a horor

Letos je to už neuvěřitelných 50 let, kdy do kin vtrhla zbrusu nová filmová pohádka. Jmenovala se Tři oříšky pro Popelku a od té doby patří k vánočním televizním stálicím.

Oficiální premiéra se konala v tehdejším kině Blaník na Václavském náměstí v Praze (dnes divadlo Studio DVA). Dostalo se ale i na další města. Do distribuce šlo naráz 400 kopií, což bylo megačíslo.

Někteří ale pohádku viděli ještě dřív. Už 1. listopadu měla premiéru v SSSR. Sovětští soudruzi ji obdrželi jako kulturní zdravici a projev vděčnosti za „osvobození od kontrarevoluce“ v srpnu 1968.

Film měl od začátku obrovský úspěch. V některých kinech se hrál až do června následujícího roku, takže není divu, že brzy překročil hranici milionu prodaných vstupenek. Do roku 1988 dosáhla návštěvnost téměř 2 710 000 diváků. Vývoz do zahraničí se rovněž vydařil. V přehledu exportně nejúspěšnějších domácích hraných filmů za léta 1970 až 1979 se Popelka ocitla na třetím místě, prodala se do 28 zemí.

Natočil ji režisér Václav Vorlíček (†88) podle scénáře Bohumily Zelenkové (86) na motivy pohádky Boženy Němcové. V hlavních rolích zazářili a do srdcí diváků se navždy vryli Libuška Šafránková (†68) a Pavel Trávníček (73), kostýmy vytvořil Theodor Pištěk (91). On jediný byl také pro tehdejší barrandovské šéfy jasnou volbou. Zbytek jmenovačky do podoby, kterou známe z titulků, dlouho dozrával.

Vorlíček dostal scénář do ruky až poté, co ho údajně odmítl Jiří Menzel (†82). Ten prý chtěl točit spíš soudobou látku. Úplně původně ale měla pohádku realizovat Věra Plívová-Šimková (89). Jenže ta si soudobě představovala i samotnou Popelku. Měla podle ní jezdit na motorce a řádit s přáteli na diskotéce.

Němcová by svou pohádku ve scénáři paní Zelenkové ostatně také nepoznala. Původní příběh je totiž spíš hororem, kde se upaluje v peci, sekají hlavy, hemží se to lidožrouty nebo obličeji rozškrábanými drápy obrovských koček. Jako odpůrkyně habsburského režimu by ale měla radost z toho, jak se tvůrcům podařilo oblafnout ten komunistický. Scénář totiž ve skutečnosti napsal František Pavlíček (†80), který měl od husákovských normalizátorů zákaz činnosti, a Bohumila Zelenková ho svým jménem takzvaně přikryla.

A co představitelé hlavních rolí? Konkurz střídal konkurz, režisér Vorlíček ale pořád neměl jasno ani o Popelce, ani o Princi.

Na jednom se ocitla i tehdy 19letá Libuše Šafránková, která dorazila jako jedna z posledních. Zůstaly na ni šaty, do kterých se zřejmě nikdo nevešel. Ona měla tehdy v pase 53 centimetrů… Později se navíc doslechla, že si utajený scenárista Pavlíček vzpomněl na její roli Barunky v Babičce, kde diváky okouzlila poprvé.

Pro Pavla Trávníčka (tehdy 21letého) byly kamerové zkoušky na pohádku prvními v životě. Jeho tvář si při té příležitosti pro změnu vybavil sám režisér, který měl mimo jiné přehled i o studentské tvorbě. Vzpomněl si na Trávníčkovu roli vojáka základní služby v absolventském filmu Víta Olmera (81). Původně měl roli dostat Jan Hrušínský nebo Jaroslav Drbohlav. Ten si nakonec zahrál alespoň princova pobočníka Vítka.

Rozpočet filmu představoval původně celkem obvyklých 2,4 milionu korun československých. Vorlíček ale měl představu o výpravné podívané, která by se při troše štěstí mohla prodávat i do světa. Přesvědčil o tom i dramaturga skupiny zabývající se tvorbou pro děti, Otu Hoffmana (+61). Jemu a jeho kolegům šel filmový export od ruky, mají „na svědomí“ třeba Pana Tau, bez dobrých kontaktů v zahraničí by to nešlo. Tak se zrodila koprodukce s východoněmeckými filmaři z DEFA.

Ti rozpočet pomohli zdvojnásobit, zároveň ale obrátili naruby celý natáčecí plán. Ten tehdy počítal s první klapkou na jaře 1973. Jenže ředitel DEFA potřeboval využít volnou kapacitu ateliérů Babelsberg a zaměstnat 800 svých lidí. Začalo se tedy točit už v prosinci, zatím ale pod střechou. Návrh německé strany na zimní exteriérovou pauzu režisér důrazně odmítl. Co kdyby, nedej Marx s Engelsem, hlavní protagonistka na jaře už neměla v pase 53 centimetrů? Dívkám kolem dvacítky se takové věci stávají.

V ateliéru byly postaveny hlavně kulisy pro scény v tanečním sále. Ten skutečný na zámku Moritzburg se využít nedal. Byl totiž obložen černými koženými tapetami zdobenými zlatem, což připomínalo spíš hrobku. V lednu 1973 se pak v okolí zámku natáčely alespoň exteriéry. Ale sníh nikde. Proto bylo potřeba použít umělý. Vyráběl se z rybí kostní moučky. Na rozdíl od tehdy běžného rozemletého polystyrenu byl sice ekologický, ale zkuste si představit ten odér…

V Československu se natáčela druhá polovina filmu (exteriéry, statek, hluboké lesy). I tady se natáčení zpočátku potýkalo s nedostatkem sněhu, střechy se například stříkaly vápnem. Nakonec ho ale napadlo tolik, že se nebylo možné dostat do původně vybraných lesů. Štáb se brodil v závějích, „cattering“ v podobě horkého čaje a tatranek obstarával vojenský obrněný transportér na pásech.

Kostýmy, které Pištěk navrhl pro letní natáčení, se už nedaly předělat. Proto Popelka ve svých šatečkách vrhá do kamery místy poněkud zmrzlé úsměvy. Bylo minus 20.

Díky tomu všemu se ale během let stala z Tří oříšků pro Popelku vánoční pohádka, i když tak původně nebyla myšlena. Celý institut povinných vánočních pohádek ostatně tehdy ještě neexistoval.

Tuzemskou televizní premiéru si odbyly na Štědrý den roku 1974. Československá televize tehdy na Vánoce (v 70. letech se mimochodem směly psát jen s malým v) kromě toho nabídla Pyšnou princeznu a jinak hlavně vážnou hudbu nebo Chvilku poezie. Kdo by si tehdy pomyslel, že se na svátky budou chystat hned tři televizní pohádkové premiéry, ideálně ještě jedna filmová, a kritici si na všech s takovou chutí smlsnou?

I když byl pak film na programu téměř každý rok, ne vždy to bylo o svátcích. Na Štědrý den si jej diváci mohli pustit jen roku 1982 a pak až v letech 1991 až 1993. Hlavním pořadem Štědrého večera se stala teprve roku 1995, kdy na ni vsadila tehdy nová komerční stanice Nova a Tři oříšky pro Popelku se staly municí v boji o sledovanost.

To v jiných zemích měli jasno daleko dřív. Například v norské veřejnoprávní televizi byla pohádka poprvé uvedena roku 1975, na program Štědrého dne se dostala během 80. let. A v roce 1990 se v něm usadila natrvalo: s jedinou výjimkou ji Norové mohou vidět každoročně přesně v 11.00 dopoledne.

Ten rok, kdy se nevysílala, se před budovou televize sešla masová protestní demonstrace, která málem stála židli tehdejší ředitelku. Norové si nakonec natočili vlastní verzi. Ale to už je jiná pohádka.