Článek
Jeho občanské jméno znělo celkem všedně: Jiří Ryvola. Tak si doprostřed přidal ještě Wabi. Koneckonců byl tramp tělem i duší a k trampovi přezdívka patří.
Protože byl ale také trochu mystifikátor, vysvětloval původ přezdívky takto: Jde prý o doslovný překlad z jazyka indiánského kmene Šošonů, jenž zní „muž, který přichází zdaleka a nese s sebou prů.er“. Jméno Wabi se ovšem vyskytuje také v knize Jamese Olivera Curwooda Křik šedých vlků (The Wolf Hunters), kde jedním z hrdinů je míšenec Wabigoon Newsome, řečený Wabi, který jméno zdědil po svém indiánském dědečkovi.
Hejno vran, Island, Hobo, Tereza, Rychlé šípy… To jsou jen některé z písní, které během svého příliš krátkého života složil a které se staly hity. „Měl rád krásné ženy, pivo, rum a hlavně svět trampských ohňů,“ napsal o něm pro časopis Reflex reportér Stanislav Motl.
Teolog a cestovatel Marek Orko Vácha (ano, ten, který si dovolil sloužit mši v „hospodě“ a pěkně to pak schytal od katolické vrchnosti) na svém blogu vzpomíná: „Kamarád Libor Müller šel jednou, sám, na vandr údolím řeky Oslavy, údolím totemů, a podle jeho vlastních slov se k němu přidal jakýsi podivný týpek. Tři dny spolu šli, víceméně beze slova. Když se loučili, zeptal se jen – ty jsi Wabi Ryvola? Chlápek prý přikývl a rozplynul se do ztracena.“
Zpěvy vanové
Jiří „Wabi“ Ryvola (✝59) se narodil 4. dubna 1935 na Kladně. Jeho otec byl technický úředník, stejně jako maminka sokolský cvičitel, hlavně ale muzikant a zpěvák. Svého syna a pak i jeho o sedm let mladšího bratra Mirka přezdívaného „Miki“ vedl ke sportu a k hudbě.
Miki Ryvola (82) dodnes vzpomíná na takzvané zpěvy vanové. „Táta mě koupal, Wabi byl u toho a všichni jsme zpívali. Už tenkrát jsme se vlastně učili stavět hlasy…“. S bratrem pak prožil plodnou muzikantskou kariéru ve skupině Hoboes.
Tatínek byl ale také přesvědčený sociální demokrat. Wabi v roce 1948, po komunistickém převratu, coby student reálného gymnázia roznášel letáky odsuzující chystané sloučení této strany s KSČ. Věc se provalila a ze školy dostal vyhazov. Otec vyfasoval osmnáctiměsíční trest odnětí svobody, tehdy naštěstí ještě podmíněně.
Mučivé kytarové snídaně
Wabi se jako zpěvák i hudebník stále zdokonaloval a pokoušel se v hudbě vzdělávat i mladšího bratra. Miki si dodnes vybavuje „kytarové snídaně“, kdy musel ještě před odchodem do školy přehrát nové akordy a písničky, které se naučil.
Wabiho vyučovací metody prý byly drastické. To třeba vzal bratrovy prsty levé ruky a párkrát jimi projel po rozpálené plotně. Prsty časem znecitlivěly a mohly lépe mačkat akordy…
Na Kladně tehdy vznikl dvousetčlenný hudební soubor Siréna. Jiří se tam stal sbormistrem. Všude samé svazácké košile, jezdilo se vystupovat na stavby mládeže… Jenže sbormistr uprostřed mamutího souboru vytvořil malý orchestr, který hrál swing, a hlavně černošské spirituály, které miloval.
Generace Homo toulalis
V roce 1956 otec Ryvola zemřel. Miki odešel do Bechyně studovat keramickou školu, Wabi narukoval na vojnu. Kvůli „škraloupu“ z osmačtyřicátého roku ho čekala služba u pomocných technických praporů, tedy pétépáků čili „černých baronů“.
Mladší bratr založil s kamarádem Jindřichem „Pedrem“ Pitrou trampskou osadu Zlatý klíč. Nedaleko Kaplice objevili romantický kout, který pojmenovali Země Tří Sluncí. Zrenovovali tu polorozpadlé stavení a začali mu říkat Fort Hazard. V roce 1960 byl do osady přijat i Wabi.
Nová generace Homo toulalis – jak svého času Miki Ryvola nazval české trampy – ale už „nebaštila“ sentimentální písně svých předchůdců. Kluci začali tvořit vlastní hudbu.
Matuška i Pilarová
Z „trampírny“ se začala stávat součást oficiální kulturní scény. V časopise Mladý svět vznikla pravidelná rubrika Táborový oheň. Podobnou založili dokonce i ve vojenských novinách Obrana lidu. Režiséři natáčeli filmy o trampském hnutí, o trampské písni.
Popularita obou Ryvolů byla koncem šedesátých let mimořádná. Koncertovali, vystupovali v televizi a v rozhlase. V divadle Rokoko účinkovali společně s Waldemarem Matuškou a Evou Pilarovou.
„Do posledního Wabiho dechu jsme se upřímně smáli tomu, jak z nás udělali ještě zaživa legendy,“ přiznal Miki Ryvola. „Často se o nás píše, že jsme udělali moderní trampskou písničku. Jenomže něco takového jsme vůbec neměli v úmyslu. Vznikla tu pouze přirozená potřeba, protože dosavadní písničky nám nestačily.“
Rozchody a návraty
K tomu „poslednímu dechu“ se Wabi ovšem propracovával zcela systematicky. Kouřil až čtyřicet cigaret denně a o jeho flámech se mluvilo i v nejvzdálenějších trampských osadách. Obecenstvo ho přesto (nebo právě proto) milovalo. Zejména ženy. Nebyl sice zrovna krasavec s tváří vhodnou na plakáty, kdo by to ale ostatně řekl třeba o Micku Jaggerovi?
Se svou první ženou Hanou Kolářovou žil necelé dva roky. Odešel od ní, když bylo jejich synovi několik měsíců. S druhou manželkou Janou Koutskou prožil devět let. Rozvedli se sice, po nějaké době se ale k ní (a ke druhému synovi) znovu vrátil. Ovšem pouze na několik málo let, než potkal svou třetí ženu Sašu Tompichovou.
S půlkou plic, ale naplno
Počátkem roku 1988 mu lékaři diagnostikovali rakovinu. Vzali mu půlku plic. Wabi ze dne na den přestal kouřit a neuvěřitelně rychle se zotavoval. Lékaři to považovali za zázrak. Pár týdnů po operaci odjeli společně s Mikim do Švýcarska na celosvětový potlach českých a slovenských exilových trampů.
V předmluvě ke sborníku svých písní napsal: „Teď je mi čtyřiapadesát a blbej jsem pořád jako za mlada.“ U Pantonu vydal svou první a zároveň poslední profilovou LP desku s názvem Můj názor na věc. Začátkem listopadu 1991 odjel společně s Mikim na pozvání exilových trampů do Austrálie. Procestovali tisíce mil, denně koncertovali.
Ještě 22. února 1995 se zúčastnil koncertu v Malostranské besedě. Když ostatní zpívali jeho písně, on seděl jako čestný host na pódiu. 0 pár dnů později se mu přitížilo. Pociťoval čím dál větší dušnost. Zemřel 27. února 1995. Bylo mu 59 let. Zůstalo po něm na tři sta písní, z nichž mnohé nebyly nikdy oficiálně vydány.
