Článek
Nejspíš mediální zkratka může za to, že si ho stále víc lidí vybaví hlavně jako „toho od Ivety Bartošové“. To by ale byla velká chyba – něco jako brát Miroslava Bártu coby „toho od Olgy Menzelové“. Vztah s populární zpěvačkou (†48) každopádně nebyl tím, co Ladislava Štaidla (†75) definovalo především.
Je ovšem pravda, že mu zásadně změnil život, a nejen osobní. V roce 1992 už mu prý mediální pozornost s ním spojená začala opravdu lézt krkem. Každopádně změnil povolání (myšleno v množném čísle). Z veleúspěšného muzikanta, kapelníka, skladatele a příležitostného zpěváka se stal stejně úspěšným podnikatelem a mimo jiné i spisovatelem.
Spisovatelka Zdena Frýbová to charakterizovala takto: „Jeho stručné a neemotivní vysvětlení, že ho unavily kampaně proti jeho osobě, a proto si šel pročistit hlavu do jiné branže, neberu. Pobavilo mě však zklamání jeho nepřátel, když zjistili, že mu ve skutečnosti pomohli k nesrovnatelně vyšším a pohodlnějším příjmům, protože ten zatracenej Štaidl je dobrý a úspěšný ve všem, na co sáhne, ať už je to muzika, podnikání anebo psaní knih.“
Osudné setkání s Gottem
Narodil se 10. března 1945 ve Stříbrné Skalici. Právě mohl slavit osmdesátiny. Zemřel však 30. ledna 2021 v pražské Všeobecné fakultní nemocnici na komplikace spojené s covidem.
Narodit se ale vlastně ani nemusel. Když v roce 1945 americké bombardéry místo na Drážďany omylem zaútočily na Prahu a zničily přes dva a půl tisíce domů, zasáhly i budovu číslo 23 v Mánesově ulici na Vinohradech. V ní jako zázrakem přežila Štaidlova matka s dvouletým synem Jiřím a jeho dosud nenarozeným bratrem. Z rozbombardovaného domu je zachránili hasiči a převezli do Skalice.
Vystudoval hru na klavír a kompozici. Profesionální dráhu začínal v roce 1962 jako kytarista se skupinou Crazy Boys, kterou zakládal společně s Miki Volkem, Ondřejem Suchým a Miroslavem Berkou. Společně se starším bratrem, fenomenálním textařem Jiřím (†30) působili v Karlínském kulturním kabaretu přezdívaném Karkulka.
Pak začal Ladislav spolupracovat i s divadlem Semafor, kde se seznámil s Karlem Gottem (†80). Společně s ním a bratrem v roce 1965 založili Divadlo Apollo, v roce 1967 pak z divadelní hudební skupiny vznikl Orchestr Ladislava Štaidla. Slavná a pro českou hudební scénu zásadní kapela.
Prachy jenom prachy nečekají
Kromě toho, že doprovázela hvězdu hvězd Karla Gotta, sešli se v ní postupně také nejlepší muzikanti té doby. I když je pravda, že Štaidl tomu „scházení“ vydatně pomáhal. Bez ohledu na to, jakému žánru se věnovali dřív, jejich obživou se stal pop.
V 80. letech například přetáhl z Pražského výběru baskytaristu Ondřeje Soukupa. On i Soukup si tím vysloužili nenávist fanoušků kapely, která to za minulého režimu neměla vůbec jednoduché. Michael Kocáb neprodleně složil posměšnou píseň, v níž se zpívá „prachy jenom prachy nečekají, jen po nich sáhneš a už tě mají“.
Soukup se ostatně finančními pohnutkami netajil, i když se o nich otevřeně rozpovídal až později. „Ano. Chtěl jsem auto. Na to bych si u Kocába nevydělal,“ přiznal. Popsal i konkrétní výši výdělků ve Štaidlově ansámblu. Jediný koncert na turné v Německu znamenal v přepočtu příjem 160 tisíc korun československých. Gott bral 70 procent, mladý „basák“ 2,5. I to ale znamenalo něco kolem 4000 Kčs, plat průměrného československého pracujícího jen lehce překračoval 2000 měsíčně. Koncertů odehráli za jednu šňůru 15, nejlevnější škodovka, model 105, přišla na 55 200 korun…
Pan Někdo
Posilou Štaidlova orchestru se stal i fenomenální bubeník Jan Žižka. I on hrával s Výběrem, navíc obsluhoval bicí v jazzovém Bigbandu Milana Svobody. A na nového šéfa pěl chválu, kudy chodil, a odpovídal na novinářské dotazy.
„Láďa byl naprosto skvělý kapelník,“ řekl časopisu Melodie. „Schopný, vzdělaný, nadaný, přátelský, ale především to byla silná osobnost. Kdykoliv přišel na nějaké jednání, všichni věděli, že se dostavil Pan Někdo! Měl vystupování, mluvil plynně anglicky, německy a rusky, vyznal se dokonale ve své branži. Vždy bezvadně oblečený, příjemně vonící, s upravenými vlasy, s čistýma botama… Byl to on, kdo dal dohromady nás muzikanty, a měl šťastnou ruku. Vytvořil partu lidí, kteří se respektovali a byli schopni trávit spolu dlouhé dny, týdny i měsíce při zájezdech. Staral se o koncerty, jednal s pořadateli, domlouval zahraniční vystoupení…“
Bratři spolupracovali jen občas
Bratři Štaidlovi mohli vytvořit tvůrčí tandem, který by si bez problémů přivlastnil monopol na šlágry. Jiří psal krásné texty, Ladislav sypal z rukávu jednu nosnou melodii za druhou. Překvapivě ale není písní, které napsali společně, zase tak moc. Jako spoluautoři jsou podepsáni třeba pod megahity Kávu si osladím, Bum, bum, bum čili Dám dělovou ránu (jako spoluautor hudby je u ní ovšem uveden Karel Gott), nebo Přijela pouť. Legendární Lady karneval ale Jirka vytvořil s Karlem Svobodou.
Ladislav Štaidl spolu se Svobodou patřili ke dvorním dodavatelům původních písní pro Karla Gotta, Štaidl ale psal také pro Helenu Vondráčkovou, Hanu Zagorovou nebo Jiřího Korna, dokonce i pro umělce starší generace, třeba Juditu Čeřovskou nebo Yvettu Simonovou. V 80. letech pak skládal i pro Dalibora Jandu. Je autorem dvou stovek písní.
Poprvé se oženil s JUDr. Annou Pleskotovou, s níž měl tři děti. S Ivetou Bartošovou měl syna Artura. Pro Ivetu pak napsal několik nezapomenutelných písní, k některým (třeba Málo mě zná) vytvořil i texty.
Napsal také hudbu k osmi desítkám filmům, které režírovali Zbyněk Brynych, Jaromil Jireš, Juraj Jakubisko, Jaroslav Dudek, Hynek Bočan, Jiří Adamec, Ladislav Rychman, Karel Steklý, Evžen Sokolovský, Ján Roháč, Radúz Činčera, Tomáš Vondrovic a Jan Fuchs. V roce 1992 obdržel diamantovou desku za deset milionů prodaných hudebních nosičů.
