Článek
Ve filmu se poprvé objevil už v roce 1933. Toužil hrát milovníky, na divadle mu šli moc dobře. Jenže kamera je prevít. Nemilosrdně odhalila to, čeho si předtím nevšimli ani diváci v první řadě, natož v lóžích: Měl totiž výrazně odstávající uši.
Ale nevzdal to a filmovým milovníkem se po několika menších rolích nakonec přece jen stal. Nejdřív si slechy lepil k hlavě pryskyřicí, pak podstoupil plastickou operaci, jednu z prvních svého druhu u nás.
A tak se nakonec objevil v řadě milovnických rolí po boku našich nejznámějších hereček, jako byly Věra Ferbasová (Uličnice, 1936; Vandiny trampoty, 1938; Dceruška k pohledání, 1940), Zita Kabátová (Světlo jeho očí, 1936), Lída Baarová (Artur a Leontýna, 1940) nebo Jana Dítětová (Karel a já, 1942).
Filmy lepil ze zbytků
Jeden z našich předních milovníků 30. a 40. let, divadelník a funkcionář Jiří Dohnal (✝79) se narodil 12. srpna 1905 v Holoubkově u Rokycan. Už jako dítě tady začal koketovat s filmem. Dostal totiž promítací stroj a od pojízdného biografu získával kousky poničených filmů, které si slepoval. Za pobavení holoubkovských dětí a dojetí tetiček dokonce vybíral peníze, od dětí dva haléře, od dospělých 20.
Jako většina tehdejších (ale i později narozených) herců to pak vzal přes ochotnické divadlo. Divadelní společnost Alfréda Vladyky mu později v Rokycanech svěřila roli číšníka ve frašce Pan farář a jeho kostelník. Podle Dohnalových vlastních slov to nebyl velký úspěch, ale spíš průšvih.
Ve dvaadvaceti letech divadlo na krátkou dobu opustil, důvodem byla údajně nešťastná láska. Ale vrátil se a začal hrát na větších scénách. V Košicích byl dokonce angažován i do zpěvohry. Dále se přes Plzeň a Bratislavu propracoval až do pražského Národního divadla. Členem jeho činohry byl s přestávkou v letech 1944–1946 až do roku 1982.
Latex podle sovětského vzoru
Po druhé světové válce už hrál ve filmu spíše sporadicky. Dostalo se mu ovšem té „cti“, že mohl jako první herec ztvárnit před kamerou Klementa Gottwalda. Bylo to krátce po „velikánově“ smrti v roce 1953.
K dosažení věrnější podoby mu – také jako prvnímu – vyrobili na Barrandově latexovou masku. Prý podle sovětských zkušeností. Sovětští vědci ostatně (jak vědí zejména příslušníci starších generací) vymysleli prakticky všechno, i když o některé patenty je připravili imperialisté typu Edisona.
S Janem Škodou a svým bratrem Jaromírem Dohnalem založil v Praze Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého a stal se jeho prvním ředitelem. V době normalizace byl vysokým funkcionářem Svazu dramatických umělců. Později působil jako umělecký šéf Divadla Jaroslava Průchy v Kladně.
Už ve 30. letech byl aktivním členem komunistické Levé fronty, propagátorem přátelství se SSSR a členem antifašistického Klubu českých a německých divadelníků. Zemřel před 40 roky, 9. září 1984, ve věku 79 let.
