Článek
Když s režisérem Ladislavem Smoljakem natáčel film Rozpuštěný a vypuštěný, žádná zvláštní tvůrčí muka neprožíval. Místo toho v době, kdy zrovna nebyl na place, hrál v hospodě karty. „Rejža“ ho ale vyhmátl a poslal pilovat text. Tak piloval: Jeho „Kachny, kachny, kachny“ jsou opravdu dokonalé.
Zdeněk Srstka (†83) byl jako herec obsazován poměrně často. Výrazná tvář i postava se postaraly o to, že jeho role patří k těm nezapomenutelným. Přesto že obvykle nebyly textově z nejrozsáhlejších. V komedii Marečku, podejte mi pero! například vystačil s dokola opakovanou hláškou „Hliník se odstěhoval do Humpolce“. Dotyčnému se tak postaral dokonce o pamětní desku, kterou Humpolečtí „svému nejslavnějšímu přistěhovalci“ odhalili v roce 2002.
Většinou ale na plátně žádné jméno neměl. Byl prostě rváč, zbrojnoš, katův pacholek nebo něco na ten způsob. Zkrátka postava, která předvádí kousky, do kterých by se hercům nechtělo a ani by je nezvládli. Kaskadér.
Fotbalista, gymnasta, boxer, zápasník a vzpěrač
Stejně jako další představitelé světoznámé české kaskadérské školy měl za sebou sportovní kariéru, která mu umožňovala vyváznout ze zapeklitých scén (většinou) se zdravou kůží. Největších úspěchů dosáhl ve vzpírání. V roce 1957 vybojoval bronzovou medaili na mistrovství Evropy, v roce 1960 startoval na olympijských hrách v Římě, kde skončil devátý. Věnoval se ale také boxu a řeckořímskému zápasu.
Se zápasníky měl jako vzpěrač společné tréninky. „To víte, že jsme se navzájem hecovali. Oni na nás: ‚Nemyslete si, že když zvednete 150 nebo 160 kg, tak nemůžete dostat do držky,‘ takže my hned hurá na ně. Ale jinak jsme si vypomáhali. Když jsme třeba neměli váhu 56 kg, tak to šel odvzpírat zápasník, abychom neztratili body, když zase oni neměli těžkou váhu, tak jsme se rvali za ně a mně to vyhovovalo, já chtěl být všestranný,“ popisoval.
A všestranný skutečně byl. Dokud mu to zdraví dovolovalo, nepřestával trénovat. Ještě v roce 2004, tedy na prahu sedmdesátky, se stal mistrem Evropy v bench-pressu mezi veterány.
Říkali mu dentista
Jak se dostal k filmu? „Měl jsem spolužáka Tomáše Svobodu, který pracoval jako asistent režie, a protože se měl točit Blbec z Xeenemünde a Tarzanova smrt, kde měly být rvačky, objížděl tělocvičny a hledal takový ty ksichty – pošramocené uši, rozbité nosy, silný krk… No, takže my jsme se tam dostali a na povel se na plný pecky a s radostí porvali,“ líčil Srstka s přímočarostí sobě vlastní.
Mezi kolegy si brzy vysloužil přezdívku „dentista“, protože když někoho ve scéně bil, tak to dělal doopravdy a mnoho kolegů kvůli němu přišlo o zuby.
„Jarda Klenot, s tím jsem se rval nejradši, protože rána vypadá tak, jak ji ten druhý dohraje, a Jarda vždycky letěl přes troje dveře…,“ hodnotil Srstka jednoho z kolegů.
Klíčovým pro něj i další české kaskadéry ale bylo natáčení parodie Limonádový Joe aneb Koňská opera. Film Oldřicha Lipského z roku 1964 sklidil mezinárodní úspěch a o partu českých „rváčů“ se začaly zajímat i zahraniční produkce.
Postupně se objevil v bezmála padesáti filmech a stovkách televizních inscenací, seriálů a zábavných pořadů.
Chcete mě?
Zdeněk Srstka byl ale známý i svou láskou ke zvířatům. Producent Čestmír Kopecký vzpomínal, že když se z tehdejšího čtrnáctideníku Chcete mě? stal na ČT týdeník, bylo nutné doplnit Martu Kubišovou, která nestíhala, někým novým. Nemohl to být nikdo jí podobný, ale musel mít přirozenou morální autoritu.
„Hned na prvním natáčení, po příjezdu do útulku, jsme jako vždy vyslovili prosbu vzít psy z klece a volně je ukázat,“ vzpomínal Kopecký. „Vedoucí útulku řekla: ‚To nebude problém, jen u toho dobrmana to nepůjde, protože je moc zlý.‘ Zatímco jsme se domlouvali, otočím se a vidím Zdeňka Srstku, jak táhne nešťastného dobrmana, který brzdil všema čtyřma, za uši ven a říká ‚pojď, neboj se, tak ty jsi prej zlej‘.“
Jak se jeho vztah ke zvířatům rodil, popisoval takto: „Jako dítě jsem byl náchylný na průdušky, a tak mě rodiče čas od času posílali do Orlických hor ke známému sedlákovi, kde jsem měl posílit zdraví. Dostával jsem tam takovou zdravou selskou stravu, no, ale taky jsem tam musel hákovat. Kydal jsem hnůj, dojil krávy a to je, pane, pěkná makačka, někdy jsem až dostával křeč do předloktí. Taky jsem měl na starosti telátka, i ke koním jsem občas na černo zašel. Pantáta mě učil: ‚Vždycky když přijdeš do chlíva, tak musíš pozdravit, protože kdyby se kůň lekl, tak by vyhodil, a vůbec je to slušnost pozdravit, i když jsou tam jen zvířátka.‘ A tak já řval už pět metrů před chlívem!“
Pitný režim? Pivo a slivovice
Zdeněk Srstka se narodil 26. září 1935 v pražských Holešovicích do rodiny živnostníka, řezníka a uzenáře. Maso bylo ostatně později i základem jeho jídelníčku vrcholového sportovce. Ideálně ve verzi vepřo knedlo zelo. V pitném režimu sázel podle svých slov nejraději na pivo a slivovici. Doplňky stravy, natož anabolika, tehdejší „těžcí atleti“ neznali. Snad jen celaskon a pangamin jako zdroj vitaminů C a B.
Chtěl být Eskymákem, indiánem a Robinsonem, chodil do junáckého oddílu, učil se hrát na housle a na piano. Ke sportu přičichl nejdřív jako fotbalista, dotáhl to až do dorostu Slavie. Otec sice spolupracoval s odbojem, do vězení ho ale neposlali nacisté, nýbrž komunisté jako „vykořisťovatele“. Psal se rok 1950.
Zdeněk proto nesměl studovat. Po obecné škole nastoupil do učení na elektromechanika, po dvou letech dostal svolení k přestupu na elektrotechnickou průmyslovku.
Asi nejblíž k využití této odbornosti v roli se dostal ve filmu Velká vlaková loupež, kde hrál opraváře vyměňujícího žárovku. Když slézal ze žebříku dolů, měl uklouznout po hrachu. „Jenže to bylo v půl čtvrté ráno a hrách jsme neměli, tak režisér pan Lipský řekl, ať to nahraju. Takže jsem jim to párkrát předvedl, všichni spokojený. A teď si představte, že nějaký aktivní blbec ten hrách přines. V půl čtvrté ráno! No a tak se to jelo ještě jednou. Takže jsem slézal a jak si tak stoupnu, upadl jsem na záda, palicí švihl o zem, ani jsem nevěděl jak. Div, že jsem neomdlel,“ vyprávěl Srstka jednu ze svých veselých historek z natáčení. Režisér pak samozřejmě použil záběr s hrachem.
Kaskadérství a herectví se ale vlastně nikdy nevěnoval na plný úvazek, spíš je považoval za atraktivní koníček. V roce 1968 nastoupil jako hlavní správce na koleje ČVUT a v této funkci strávil následujících 33 let. Měl na starosti partu údržbářů a zahradníků. Pak ještě nějaký čas mimo jiné provozoval hospodu na Strahově.
Prosím tě, už mě zabij
Poprvé se oženil ve druhé polovině 50. let, ale manželství už v roce 1961 skončilo rozvodem. Syn Jiří vystudoval práva a nadlouho se pak stal ředitelem Národního divadla. Druhou svatbu měl pár měsíců před svými 73. narozeninami. Jeho vyvolenou se stala o 16 let mladší Alena Dvořáková, se kterou dlouhá léta žil.
„Bylo to mezi námi silné. Přátelé nám říkali, že i po dvaceti letech to mezi námi pořád jiskřilo. Stále mi opakoval, jak mě miluje a že se mnou je to jeho nejkrásnější období života,“ svěřila se po jeho smrti webu eXtra.cz vdova Alena, která se o něj starala až do poslední chvíle, kdy ho sužovaly vážné zdravotní problémy.
„Zdeňkův konec byl smutný a psychicky náročný pro nás oba. Vnímal, co se děje, jak přichází o sílu. Říkal mi: ‚Prosím tě, už mě zabij, nebo se strháš.‘ Nejsmutnější vzpomínka na jeho konec je, když jsem mu dávala poslední pusu doma. Bylo vidět, že už odchází, takže se mu záchranáři snažili pomoci kapačkami. Chtěla jsem ho nechat odejít v poklidu domova, ale lékaři rozhodli o převozu do nemocnice, kde zemřel,“ posteskla si paní Alena.
Bylo to právě před pěti roky, 29. července 2019.
