Článek
Vzpomínáte si na tu slavnou lvici a její dojemný příběh zachycený nejdřív v autobiografické trilogii Joy Adamsonové Příběh lvice Elsy a pak i ve filmu Volání divočiny? Pokud nejste opravdoví pamětníci, dalo by se tipovat, že spíš ne. To ale nemění nic na skutečnosti, že v 60. letech to byl celosvětový fenomén, který posléze doputoval dokonce i do tehdejšího Československa.
Pro nás, jeho obyvatele, to tehdy mělo ještě zajímavou nadstavbu. Story totiž nebyla výplodem fantazie, ale opravdu se odehrála. Žena, která ji prožila se svou svěřenkyní – jinak vrcholovou predátorkou africké přírody – navíc pocházela ze Slezska, takže tak trochu globálně proslavila nás všechny.
Co na tom, že se původně nejmenovala Joy, natož Adamsonová. Křestní jméno si později změnila, příjmení vyvdala, a to až napotřetí. Navíc byla Němka. V rodném listě ale měla Troppau, což není nic jiného než německý název Opavy. Slavnou rodačku dnes připomíná pamětní deska na domě s číslem popisným 48 v ulici Na Rybníčku.
Bestseller se rodil těžko
Přišla na svět před 115 lety, 20. ledna 1910, jako Friederike Victoria Gessnerová. Uznejte, takhle se autorka bestselleru může jmenovat těžko. A bestsellerem se její literární prvotina skutečně stala. Příběhy lvice Elsy sepsala už jako Joy Adamsonová na přelomu 50. a 60. let. S rukopisem ale nejdřív obešla několik nakladatelství, uspěla až v americkém Harvill Press.
Kniha se třináct týdnů držela na špici žebříčku bestsellerů New York Times. Úspěšná debutantka pak postupně napsala 17 titulů. Prodalo se jich na pět milionů a přeloženy byly do tří desítek jazyků.
A když se pak stala také autorkou literární předlohy veleúspěšného snímku, jenž obletěl celý svět a získal dva Oscary, dovedlo ji to dokonce až na audienci u britské královny.
Šaty pro její veličenstvo
Jak nedávno připomněly Novinky.cz, když autorka přiletěla v roce 1966 do Londýna, dověděla se, že ji u příležitosti ostrovní premiéry Volání divočiny přijme osobně Alžběta II. Vběhla tedy do salonu Normana Hartnella, nejlepšího londýnského krejčího, kterého jí doporučili. Na figuríně uviděla šaty, které jí padly do oka i velikostí.
V Buckinghamském paláci pak ale zavládlo zděšení: Joy i její veličenstvo měly na sobě naprosto stejný model. Přijetí se prý přesto odbylo v srdečné atmosféře, kariéra krejčího jako dvorního dodavatele ovšem skončila.
Ukázalo se totiž, že šaty, které si u něho koupila paní Adamsonová, si původně objednala královna. Neseděly jí, proto vznikl jejich klon. Hartnell měl ty původní zlikvidovat, místo toho je ale prodal…
Dcera jako zklamání
„Když jsem se narodila, byla jsem pro rodiče zklamáním, protože doufali, že budu chlapec. Pokřtili mne Friederike, jménem, které se v matčině rodině dávalo druhorozené dceři. Dále připojili Victoria, zřejmě doufali, že budu mírumilovné povahy. Otec se nemohl smířit s tím, že jsem děvče, říkal mi Fritzi, jednal se mnou jako se synem a chtěl, abych se oblékala do klukovských šatů,“ vzpomínala později.
Rodiče se v jejích deseti letech rozvedli a dál ji vychovávala babička ve Vídni. Chtěla se stát koncertní pianistkou, ale měla příliš malé ruce. Věnovala se tedy jiným oborům včetně malby, a dokonce studovala medicínu, tu ale nedokončila.
V roce 1935 se provdala za Victora von Klarwilla. Manžel měl židovský původ a představivost. Správně vytušil, k čemu se v Evropě s nástupem fašismu schyluje, a tak vyslal svou mladou manželku do Afriky, aby tam pro ně oba našla nové bezpečné místo k životu.
Na lodi se ale seznámila s botanikem Peterem Ballym, a když její novomanžel dorazil do Keni, oznámila mu, že se chce rozvést. Brzy se pak za Ballyho provdala. Právě on jí začal říkat Joy a jí se to líbilo rozhodně víc než otcovské Fritz. Cestovala s ním napříč Keňou a studovala místní flóru, začala kreslit divoké květiny a rostliny. Kresby jsou dosud vystaveny v Národním muzeu Keni.
Začala experimentovat také s portréty domorodců a dosáhla takového úspěchu, že byla pověřena tehdejší britskou koloniální vládou, aby zdokumentovala 20 kultur národů Keni, kterým hrozí zánik. Ale až třetí muž, George Adamson (†83), ji přivedl ji do světa divokých afrických zvířat.
Trojice lvích sirotků
V únoru 1956 přivezl Adamson domů tři lvíčata, sirotky po lvici, kterou musel zastřelit, protože na něj zaútočila. Dvě z nich manželé poslali do nizozemské zoo a třetí, pojmenované Elsa, si nechali. Lvice u nich vyrůstala jako člen rodiny. Svobodně se pohybovala po stanici, provázela je při projížďkách v terénu. Zároveň ji však připravovali na návrat do přírody. Nakonec se to povedlo.
Mezi nejdojemnější okamžiky filmu, který příběh věrně respektoval, patřila chvíle, kdy Elsa přivedla Joy ukázat svá malá lvíčata. „Svým příkladem, odvahou a obětavostí změnila dosavadní vnímání afrického kontinentu, kam lidé jezdili pro zábavu zvířata především lovit. Přesvědčila ostatní, proč je třeba ohrožené druhy ve volné přírodě chránit,“ řekla webu denik.cz spisovatelka a diplomatka Zuzana Beranová.
Elsa uhynula v roce 1961. Její „děti“ byly převezeny do tanzanského národního parku Serengeti.
Nadace funguje dodnes
I s Georgem se Joy nakonec rozešla, ale nadále je spojovala snaha o záchranu africké přírody. Adamsonová v roce 1969 založila nadaci, ze které proudily miliony dolarů na ochranu přírody a jejíž pobočky pracují dodnes po celém světě. Věnovala jí i celý výtěžek z knih a filmu. Podporovala založení dalších afrických národních parků. Byla také jednou z prvních aktivistek prosazujících bojkot oblečení z pravé zvířecí kůže a srsti.
George pokračoval ve studiu a záchraně lvů, zatímco Joy se začala věnovat gepardům a leopardům. Adoptovala Pippu, gepardí mládě, a stejně jako Elsu ji vychovala a vrátila do volné přírody, aby pak pozorovala její mláďata. I tento příběh vyšel knižně.
Následovala Penny, leopardí mládě, jejíž výchovu a rehabilitaci dokumentovala v přírodní rezervaci Shaba, kde prožila poslední roky svého života. Kniha s názvem Královna ze Shaby byla vydána až po její smrti.
Oba zavraždili Afričané
Joy Adamsonová zemřela v roce 1980 rukou domorodce, který pro ni předtím pracoval. Obvinila jej ale z krádeže a propustila. Za vraždu si dodnes odpykává trest ve věznici v Nairobi.
O devět let později, v roce 1989, byl zavražděn Afričany poblíž svého tábora v národním parku Kora i George Adamson. Zabili ho somálští bandité, když jel zachránit svého asistenta a mladého evropského turistu před jejich útokem.
