Článek
Natočil nejlepší český film všech dob. Pil jako duha a odmítal se léčit, takže za něj občas na place „veleli“ kameraman a pomocný režisér. Jenže bez alkoholu by nejspíš nenatočil nic. Zamlada vstoupil do KSČ, ale rudou knížku vrátil na protest proti sovětské okupaci ze srpna 1968. První držitel Českého lva za celoživotní dílo František Vláčil (†74) se narodil před 100 lety, 19. února 1924.
Tím nejlepším filmem byla podle novinářské ankety na MFF Karlovy Vary 1994 Markéta Lazarová (1967). Historická freska ze 13. století na motivy stejnojmenné knihy Vladislava Vančury, výzva pro filmaře všech profesí – od scénáristy přes režiséra, herce, tvůrce dekorací, kostýmů a rekvizit až po účetní. Těm se protočily panenky asi nejvíc: Film stál na svou dobu naprosto neuvěřitelných 12 milionů korun, běžně se tehdy „celovečeráky“ točily za čtvrtinu.
Z filmařů se přitom díky tomuto dílu milionáři nestali. Scenárista František Pavlíček později v jednom z rozhovorů uvedl, že jeho a Vláčilův honorář za tento film byl o 60 haléřů nižší než plat uklízečky na Barrandově.
Vašáryová z polibku zvracela
Přeplacenou hvězdou nebyla ani tehdy 19letá Magda Vášáryová, v době natáčení děvče z Banské Štiavnice. Práce s Vláčilem, ale i Vladimírem Menšíkem pro ni byla traumatickým zážitkem. Režisér páchl alkoholem a Magdě neustále vyprávěl historky ze 13. století. I Menšík byl často opilý a do poslední chvíle, než padla klapka, ze sebe sypal sprosté anekdoty. Vůbec nejhorším zážitkem Vášáryové byla scéna polibku, který byl údajně jejím prvním v životě. Když záběr skončil, otočila se a zvracela.
Mimochodem – ještě v 90. letech by se za podobné peníze točit dalo, ovšem ne s tak bohatou výpravou. Nejlevnějším českým filmem té doby byla Jízda režiséra Jana Svěráka s rozpočtem pouhý milion. Prakticky všichni, kdo se podíleli na jeho vzniku, to ale dělali zadarmo.
Naopak nejdražší produkcí se o něco později stal Akumulátor 1 téhož režiséra s rozpočtem 40 milionů. V roce 2007, kdy Alice Nellis natočila své Tajnosti, už bylo na takové komorní psychologické drama potřeba kolem 20 milionů.
Žádná nemocnice, je to rytíř!
Aby náklady na výrobu Markéty byly stravitelnější, rozhodlo údajně vedení Barrandova o natočení dalšího středověkého filmu ve vyrobených kulisách a kostýmech. Legenda ale zřejmě není pravdivá. Františku Vláčilovi nikdo nic takového nepřikazoval a s nápadem využít existující zázemí znovu přišel sám. Každopádně tak vznikl další skvělý film Údolí včel (1968) podle námětu spisovatele Vladimíra Körnera o síle náboženského fanatismu.
Jan Kačer se v roli Armina při natáčení zranil. Vrazil si trn do palce u nohy, který se mu zanítil. Lékař mající na starost zdravotní dozor trval na tom, aby byl Kačer převezen do nemocnice, protože ošetření na místě by bylo velmi bolestivé.
To by ale narušilo natáčecí plán. Vláčil proto reagoval: „Žádná nemocnice, je to rytíř, fikněte mu to tady.“ Kačer vzpomíná, že šílenou bolest před Vláčilem na place snesl, nicméně při pozdějších převazech po natáčení si už musel ulevovat křikem.
Sedm let na vojně
František Vláčil pocházel z rodiny důstojníka, bývalého legionáře. Studoval se střídavým úspěchem. Pražskou UMPRUM po prvním semestru vyměnil za brněnskou filozofickou fakultu. V té době se také poprvé oženil (ženatý byl celkem třikrát). Po vysoké musel na vojnu. Nastoupil k tehdejšímu Československému armádnímu filmu.
Naučil se tam filmařskému řemeslu. Měl na to dost času. Stal se totiž „nepostradatelným“, takže v uniformě strávil celkem sedm let, jako kdysi za Marie Terezie. Dotáhl to až na majora, točil ovšem nejrůznější propagandistický brak.
Na konci 50. let si ho všimli na Barrandově. S filmem pro děti Holubice uspěl i ve světě. To mu dalo impuls i dostatečné renomé, aby se mohl pustit do Markéty Lazarové. Práce na ní mu zabrala dalších šest let – tři roky trvala jen příprava scénáře, tři roky se točilo, stříhalo a dokončovalo.
Pak Vasil Biľak napsal zvací dopis, do Československa vtrhly „spřátelené armády“, aby zdejšímu lidu poskytly „bratrskou pomoc“, a Vláčil vrátil stranickou legitimaci. Od té doby směl točit už jen krátké dokumenty. Začal pít víc než kdy dřív. S depresemi několikrát skončil i na psychiatrii.
Ale konec jeho tvůrčí cesty to ještě nebyl. Komunisté mu později dovolili režírovat i krátkometrážní filmy pro děti, v roce 1975 přišel celovečerní film Dým bramborové natě. Do hlavní role příběhu o věhlasném chirurgovi s „pomýleným“ světonázorem, který se „kaje“ jako obvoďák na venkově, si prosadil Rudolfa Hrušínského. I ten byl v té době v nemilosti. Díky úspěchu filmu ale mohli oba točit dál. Film je u příležitosti Vláčilova výročí do 3. března k vidění v iVysílání České televize.
Stovku za 11 běhat nechtěl
Vláčil se podepsal ještě třeba pod skvělé filmové drama Stíny horkého léta s Martou Vančurovou a Jurajem Kukurou (1977). Jeho další díla měla být osobní zpovědí: Koncert na konci léta o skladateli Antonínu Dvořákovi, Hadí jed o závislosti na alkoholu. Své vlastní závislosti ale propadal pořád víc. Ubývaly mu i tvůrčí síly. Film Mág (1988) už neuspěl ani u diváků, ani kritiků. Vláčil tehdy prohlásil, že dál nebude pokoušet filmovou múzu.
Použil přitom příměr ze sportovního prostředí, přestože sám byl vždycky vším, jen ne atletem. „Celý život jsem běhal stovku za deset vteřin a teď bych se měl spokojit s jedenácti?“ Zbývalo mu přitom ještě 10 let života.
Po listopadu 1989 se ještě dožil oficiálního uznání a poct. Mimo jiné na karlovarském festivalu převzal cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii.
V roce 1997 doma upadl při věšení záclon a zlomil si nohu v krčku. První operace se nepodařila, takže musel na další. Do rány se navíc dostala infekce, trpěl velkými bolestmi. Nakonec mu voperovali endoprotézu. Domů se dostal těsně před Vánocemi roku 1998. O pouhý den později ho postihla srdeční arytmie a upadl do bezvědomí. Z něj se už nikdy neprobral. Zemřel 27. ledna 1999 ve věku nedožitých 75 let.
