Článek
Poskytl mu jedny z nejvýraznějších hereckých příležitostí v celé kariéře. Byli v podstatě vrstevníci. A odešli jen jediný den po sobě. Pan režisér Jiří Sequens (†85) 21. ledna a pan herec Gustav Heverle (†87) 22. ledna 2008.
Zahrál si ve filmu Atentát z roku 1964, v „hříšňácích,“ jak Sequens láskyplně říkal svým zamilovaným Hříšným lidem města pražského z let 1968-1969, i ve 30 případech majora Zemana, jejichž tři série se natáčely postupně v letech 1974–1978.
Nejznámější je ale přesto dodnes díky pohádce. Dávno předtím, než si ho vyhlédl Sequens, zahrál si v roce 1952 panoše Vítka v pohádce Bořivoje Zemana (†79) Pyšná princezna. Ze všech jeho rolí, které ztvárnil před televizní i filmovou kamerou, je takhle bezkonkurenčně nejprofláknutější díky neuvěřitelnému počtu repríz.
Copak Vánoce, k nim pohádky patří a těch opravdu dobrých zase není tolik. Ale od doby, co se bez nich neobejdou ani Velikonoce a pomalu ani 1. máj, na ni nikdo jiný nemá. K 60. výročí premiéry, které připadlo na rok 2012, na Kavčích horách spočítali, že se jen na obrazovce ČT a předtím federální televize objevila 30×. A to ji předtím v kinech zhlédlo přes osm milionů diváků.
E. F. Burian chránil studenty před nacisty
Gustav Heverle se narodil už před 105 lety, 31. ledna 1920 v Praze. Zatímco mnozí jeho vrstevníci si museli herectví vyvzdorovat, protože rodiče z nich chtěli mít alespoň účetní, nebo rovnou lékaře, on přišel na svět do herecké rodiny, ale původně se chtěl věnovat hudbě. Zvítězila však rodinná tradice, a tak roku 1940 nastoupil do tehdy známé a vyhledávané Herecké školy E. F. Buriana.
Dobový inzerát, který vyšel 10. listopadu 1939 v časopise A-Zet, oznamoval: „Elévové budou se učit tři roky; budou vzděláni odborně prakticky i teoreticky. Jejich počet nebude veliký (10 až 15 hochů a děvčat dohromady). Divadlo dostalo v poslední době tolik přihlášek, že počet zkoušených daleko přesahuje počet přijatých. Důraz na kulturu řeči, pohybovou pohotovost a co nejširší vzdělání přinese českému divadelnictví jistě řadu zajímavých talentů,“ psalo se v něm.
Škola se ovšem stala nejen líhní talentů, ale i útočištěm před nucenými pracemi pro Velkoněmeckou říši, pro židovské studenty později i dočasným azylem umožňujícím odklad deportace do koncentračního tábora.
Byla sice soukromá, takže na její studenty se pracovní povinnost vztahovala, Burian je ale oficiálně vedl jako elévy ve svém divadle, kteří se podíleli na představení a dostávali plat. Studenti židovského původu pak u něj oficiálně pracovali jako „pomocný technický personál“ a vyučování se účastnili „náhodou“. Sám Burian byl ale 12. března 1941 zatčen gestapem a škola pokračovala ilegálně na různých místech v Praze, mimo jiné i v bohnické psychiatrické léčebně.
Po definitivním zrušení školy založil Heverle se spolužáky malé divadélko Větrník, které hrálo až do roku 1946. Po úspěšném ukončení pražské státní konzervatoře odešel do Středočeského divadla v Mladé Boleslavi. Na delší dobu pak zakotvil v Divadle ABC, kterému po návratu z exilu v USA šéfoval Jan Werich.
Šest desítek filmových a televizních rolí
Z Divadla ABC přešel herec do Městských divadel pražských, v nichž po odchodu na odpočinek v roce 1984 ještě pět let hostoval. Mezitím působil i v Laterně magice a jako hlavní režisér ve studiu vysílání pro děti a mládež Československého rozhlasu.
Web České filmové nebe zmiňuje téměř šest desítek titulů, v nichž se objevil. Kromě těch, které natočil se Sequensem, mezi nimi byly televizní seriály Sanitka, Plechová kavalerie nebo Dobrá voda, či nestárnoucí příběh Romeo a Julie na konci listopadu. Často ho režiséři obsazovali do rolí „chlapů od fochu“ – kriminalistů, ale třeba i garážmistrů.
Naposledy se na televizní obrazovce objevil v roce 2001 v anglické salonní komedii Oscara Wilda Ideální manžel v nastudování Zdeňka Zelenky.
Na jeviště už si netroufal
Gustav Heverle se s chutí zúčastňoval tradičních předvánočních setkání někdejších aktivních herců a umělců, držitelů cen Senior Prix, a rád vzpomínal na svého „pana šéfa“ Wericha. Ještě rok před smrtí, tedy ve svých 86 letech, se na silvestrovském setkání pořádaném nadací Život umělce svěřil deníku Blesk, že se cítí dobře. Roky na něm skoro nebyly znát. „Nemůžu si stěžovat, ale na jeviště si už netroufám,“ říkal omluvně. Krátce nato ale ovdověl a životní optimismus ho začal opouštět.
„Prakticky zemřel žalem po své paní. Neměli děti, pohřeb zařizovali vzdálení příbuzní. Pana Heverleho našli až dva dny po smrti,“ prozradila později webu Ahaonline.cz rodinná přítelkyně.
„Byl jsi muž s mladým duchem v těle, málokdo měl v sobě toliko dobré energie, jako ty,“ pozdravil navzdory tomu dlouholetého kamaráda na jeho pohřbu kolega Radovan Lukavský (†88).
