Článek
Touhle dobou mohl slavit půlkulatiny, bylo by mu 65. Kdoví, jestli by byl pořád na hudební scéně, která se od dob jeho muzikantských, skladatelských a zpěváckých začátků hodně změnila. Stále se na ní ale úspěšně pohybují akční osmdesátníci, takže proč ne?
Jenže on je už skoro 40 let po smrti. Tragicky zemřel, když mu bylo pouhých 25. Jmenoval se Petr Sepeši. Narodil se 23. dubna 1960 ve slovenském Brezně. Když mu byly dva roky, rodiče se přestěhovali do Aše. Poté, co rodinu opustil otec, o Petra a jeho o dva roky mladšího bratra Jana se starala maminka Lýdie. Starší ze sourozenců během dospívání do značné míry převzal otcovskou roli. „Byla na nás sama a Petr mě v podstatě vychovával,“ svěřil se Jan Sepeši v rozhovoru pro TV Nova.
Osudový jihlavský festival
Petra ale od dětství zajímala především hudba. Chodil do školního sboru, učil se hrát na kytaru, skládal písničky. Už od patnácti let zakládal kapely, které se ale většinou zase brzy rozpadly. Nejdéle vydrželo uskupení s názvem Apendix. „Zkoušeli jsme ve škole nad jídelnou a hráli na diskotékách a na zábavách. Když se však v pololetí učitelé podívali na náš prospěch, odnesli nám nástroje na půdu,“ vzpomínal Sepeši.
V roce 1978 se zúčastnil talentové soutěže Mladá píseň Jihlava. Dostal se do celostátního kola, ale nakonec neuspěl.
Mimochodem – jedna z největších hvězd slovenské pop-music Marika Gombitová se v Jihlavě svého času také nedostala ani do finále a podobně na tom byli i jiní později populární zpěváci. Třeba Petr Kotvald se o první místo musel ucházet hned třikrát a dvakrát zkoušela štěstí i Petra Janů.
Sepešiho ale čekala „nejčestnější povinnost mladého muže“, dvouletá povinná vojenská služba. Po návratu pracoval jako mechanik textilních strojů, hudbě se ovšem věnoval dál a dál zkoušel štěstí i na jihlavském festivalu. V roce 1983 tam soutěžil s vlastní písní Slůvka, především se ale potkal s Ivetou Bartošovou (†48). Cesta ke slávě mohla začít i bez festivalových vavřínů.
Ivetu zbavil panenství
Jejich první manažer, někdejší šéf programu pražského Lucerna Baru Tomáš Gottlieb, vzpomíná ve své knize Temná tvář princezny Ivety Bartošové na tu dobu takto: „Zaklepali na moji kancelář v Lucerně. Chtěli pracovat. Chtěli zpívat – ona z Frenštátu, on z Aše – a v Praze nikoho neznali. Iveta přišla doslova se spacákem. Byl jsem víc v šoku než oni, už předtím jsem je viděl v televizi a pro mě to byly americké hvězdy.“
Jejich zamilované songy Knoflíky lásky nebo Červenám se staly hity a katapultovaly je na hudební výsluní. Na pódiu mezi nimi fungovala dokonalá chemie, zkusili to přenést i do soukromí. Našli si podnájem a začali spolu sdílet nejen pódium, ale i soukromí. Jenže zatímco Iveta se do svého parťáka bezhlavě zamilovala, pro něj byl vztah spíš pracovní. I když s výhodami…
„Byla to moje první láska. Zbavil mě panenství a znamenal pro mě úplně všechno. Byl nesmírně citlivý a hodný. Rozuměli jsme si jako lidi, ale i pracovně. Patřili jsme k sobě,“ popsala Bartošová v knize Neměla jsem se narodit.
Zamiloval se do brigádnice z Kotvy
Gottlieb, který byl pro Sepešiho nejen manažerem, ale i důvěrníkem, to však popisuje jinak. „Petr s Ivetou nikdy nechtěl žít, nebyl do ní zamilovaný. Ale strašně ji respektoval jako zpěvačku a chtěl s ní dělat duety.“
Mezi fanynkami a příležitostnými milenkami ho nejvíc zaujala další „sedmnáctka“, Maruška Kovalecká, květinářka brigádnice z obchodního domu Kotva. Ta s ním dokonce otěhotněla.
„Furt jsme s Petrem přemýšleli, jak o tom říct Ivetě. Jenže pak se stala Petrovi ta nehoda, jeho syn se narodil až jako pohrobek. Nesnáším to slovo,“ svěřil se Gottlieb.
Vlak táhl škodovku 100 metrů
Sepešiho, který řídil škodovku pořízenou za vyzpívané peníze, smetl 29. července roku 1985 na železničním přejezdu ve Františkových Lázních projíždějící vlak. Názory na to, jak k tragédii mohlo dojít, se liší. Nehodu tehdy vyšetřovali příslušníci Veřejné bezpečnosti. Ze svodky lze vyčíst, že vlak táhl vozidlo asi 100 metrů, řidič na místě zahynul a hmotná škoda na autě dosáhla výše přibližně deseti tisíc korun československých.
Předtím muselo duo kvůli Ivetině zánětu mandlí přerušit turné po Sovětském svazu a vrátit se do vlasti. Iveta podstoupila operaci mandlí a pak odjela k rodičům do Frenštátu pod Radhoštěm. Tam ji také zastihla zpráva o tragédii.
„Když se to dozvěděl manažer Tomáš Gottlieb, zavolal na policii do Frenštátu, protože jsme neměli doma telefon, aby nám oznámili, co se stalo, a aby Ivetka zůstala doma a nejezdila do Prahy,“ vzpomíná Ivetina matka Svatava Bartošová. „Iveta spala, nechtěli jsme ji v noci budit, a protože jsem měla ranní směnu a manžel odpolední, měl za úkol ráno, až vstane, jí opatrně říct, co se stalo.“
Podle paní Svatavy pak Iveta pořád jen chodila venku okolo domu, dívala se do nebe a říkala, že tam vidí Petra, že na ni mává, nebo že s ním mluvila. „Mysleli jsme, že se zblázní. Chodila jak bez ducha a říkala, že končí, že už nebude zpívat,“ říká v knize Má dcera Iveta.
Vzít se už nestačili
V roce 1986 se narodil malý Petr, do jehož rodného listu na matrice zapsali: Otec – Petr Sepeši… Po matčině sňatku nosí jméno Belhocine. „Táta si chtěl mámu vzít, moc se milovali. Než jsem se ale narodil, stala se ta strašná věc,“ svěřil se před časem Blesku.
O tom, kdo je jeho otec, se dozvěděl až ve dvanácti letech od matky a prarodičů. „Narodil jsem se až pět měsíců po jeho smrti. Co vím od mámy, nestihla mu ani říct, že je těhotná. Chtěla mu to oznámit, ale jak byl rozlítanej, asi se tak pravidelně nepotkávali a jeho tragická nehoda se stala předtím, než se to vůbec dozvěděl,“ popsal Petr Belhocine v rozhovoru pro pořad Život ve hvězdách.
Nic netušila ani Petrova maminka. Mladičká prodavačka Maruška paní Sepešiovou později dokonce žádala o synovu exhumaci. Chtěla dokázat, že dítě je skutečně jeho. Ta to ale odmítla. Věřila jí.
