Článek
Do divadla se obvykle chodí na herecké hvězdy a jejich kritiky velebené výkony. Na Zábradlí se v 90. letech minulého století chodilo na režiséra. Jmenoval se Petr Lébl, kritici ho často zrovna moc nevelebili, na inscenaci hry ruského klasika Antona Pavloviče Čechova Strýček Váňa, vzniklou pod jeho vedením, ale bylo vyprodáno ještě osm let po režisérově smrti.
Byla zoufale předčasná, ale dobrovolná. I svůj odchod ze světa velmi pečlivě zrežíroval. Na pracovním stole nechal ležet závěť s očíslovanými body. Vedle ní byly připraveny dopisy na rozloučenou pro přátele. Další je dostali poštou. Bylo jich na 200.
Zanechal i své poslední režijní pokyny: „Na mém pohřbu – prosím !!! - ať vystoupí Marta Kubišová = Lampa & Proudy & Dan Bárta: … Když had má růst, tak kůži svlíká. & Jesus = Jak jen chutná sláva & co chce… možná Brahmse, Morissona, ale ať toho není moc.“
Na dveře své ředitelské pracovny pak umístil cedulku se vzkazem „Jsem na jevišti“. Tam jej také divadelní technikáři před 25 lety, 12. prosince 1999, našli. Oběsil se na tahu, na němž visívají kulisy. Bylo mu 34 let.
Trilobiti jsou tady
Herec Petr Čtvrtníček později prohlásil: „Tehdy mě jeho smrt obrovsky bolela. Ovšem jen do chvíle, než jsem pochopil, že to prostě musel udělat. Měl nepředstavitelné deprese a smrt byla bohužel jediné kloudné východisko. Jinak mohl skončit jako medvídek na práškách a ten oheň, který v něm hořel, by za pomoci medikamentů pomalu vychladl. A to by bylo horší než smrt.“
Léblova cesta do legendárního Divadla Na zábradlí nebyla jednoduchá. Narodil se sice v rodině vzdělaného hudebního teoretika, ale otec mu brzy zemřel. Vystudoval střední průmyslovou školu grafickou v Hellichově ulici, obor grafická úprava tiskovin. Pak nastoupil jako výtvarník do oddělení propagace oděvního podniku. Na tuhle štaci, která předcházela těm divadelním, nevzpomínal zrovna rád.
„Navrhoval jsem výzdobu do výkladních skříní: V létě sluníčko plus titulek Léto je tady, v zimě vločka plus titulek Zima je tady. Když jsem navrhnul na léto tělíčko trilobita s nápisem Trilobiti jsou tady, přeřadili mě do výrobní dílny, kde jsem tapetoval panely.“
Svůj obor ale později hojně využíval během divadelních angažmá. Navrhoval prakticky všechno, co se týkalo jeho inscenací – od výpravy přes plakáty až po programy a vstupenky.
Prezidentem se může stát každej blbec
Už jako středoškolák vytvořil variace na román Groteska Kurta Vonneguta (†84). Použil k tomu diafon, tedy ozvučený soubor diapozitivů. O tři roky později, v roce 1985, inscenoval Grotesku jako divadelní představení v sále Domu kultury ROH Dopravních podniků v Praze s ochotnickým souborem DOPRAPO. Sám si v ní zahrál hlavní roli.
Překladatel Vonneguta, pozdější pražský primátor Jaroslav Kořán, přivedl na první reprízu autora, který byl v té době shodou okolností na návštěvě v tehdejším Československu. „Objali jsme se na jevišti, plakal jsem. Kurt Vonnegut mi napsal do českého vydání Grotesky věnování – Své sestře Petrovi. Když jsem se nesměle přeptával, jestli se nespletl, prozradil, že už jednoho bratra má,“ popisoval později setkání Lébl.
Než k němu ale mohlo dojít, musela hra (jako všechno kulturní dění za socialismu) projít schvalovacím procesem. Komise došla k pozoruhodnému závěru: ‚Konečně někdo vidí, že se v té Americe může stát prezidentem každej blbec.‘ A představení povolila.
Ohřměný Ivan Vyskočil
Několikrát se pokoušel dostat na FAMU, nikdy ho ale nevzali. Opakovaný verdikt zněl „nepřijat pro nedostatek talentu“. Na DAMU byl naopak přijat hned napoprvé. Nikdy ji však nedostudoval.
Svou první profesionální inscenaci nastudoval roku 1992 v Divadle Labyrint (dnes Švandovo divadlo na Smíchově). Jednalo se o hru jeho spolužáka z DAMU Egona Tobiáše s názvem Vojcev. Po premiéře napsal jeho profesor Ivan Vyskočil v recenzi pro Svět a divadlo: „Inscenace Petra Lébla mě ohřměla. Je nad mé pomyšlení.“ A pokračoval: „Nemohu říci, že to je divadlo mého srdce… Leč mohl jsem a mohu na ně přistoupit.“
Mnozí kritici ale na Léblův režijní rukopis nepřistoupili, on je za to upřímně nesnášel a často s jejich názory polemizoval. Po smrti někteří z nich cítili potřebu se mu za své publikované názory omlouvat…
Výtvarník scény i kavárny
V roce 1993 se stal nejmladším uměleckým šéfem Divadla Na zábradlí. Jeho s divadlem a divadlo s ním pak čekala vrcholná éra. Petr Lébl tam vytvořil během sedmi let celkem 12 inscenací, první z nich – Pokojíček Jana Antonína Pitínského – ještě jako host. Za dvě z nich, Čechovovy hry Racek a Ivanov, získal v letech 1994 a 1997 Cenu Alfréda Radoka za nejlepší inscenaci roku.
Udělal také důležitý krok pro neslyšící, když při uvedení představení Plukovník Pták Christa Bojčeva postavil na pódium tlumočníka do znakového jazyka. U naprosté většiny inscenací figuroval jako autor scénické výpravy pod pseudonymem William Nowák nebo jen W. N. Vytvořil ale i celý výtvarný design divadla včetně řešení interiéru zdejší kavárny.
Za dobu svého působení Na zábradlí stihl ještě v pražském Národním divadle inscenovat Branibory v Čechách, v Národním divadle Habima v izraelském Tel Avivu pak hru Cyrano z Bergeracu.
Smrt, nebudeš se báti
Sebevraždou vyhrožoval dlouho předtím, než ji doopravdy uskutečnil. Podle svědectví přátel a kolegů mluvil i o tom, že chce zemřít v Kristových letech. Nikdo ho ale nebral vážně, i když měl za sebou několik demonstrativních pokusů.
V dopisech na rozloučenou, které po sobě nakonec zanechal, byly pro adresáty obsaženy také konkrétní pokyny. Jeden z nich Lébl adresoval spisovatelce Radce Denemarkové. „Napište o mně hezkou knihu!“, vyzval ji. „Přání mrtvých je nutné vyplnit,“ konstatovala s odstupem let v pořadu Úžasné životy na Dvojce Českého rozhlasu.
Část oné doby vyplnila nejprve úvahami o tom, jak se úkolu zhostit, a pak psaním obsáhlého svazku Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla. Pokud se chcete o kontroverzním divadelníkovi dovědět víc, zkuste si ji přečíst.
