Pedagog ve výslužbě Miloslav Šimek (†63) vymýšlel fóry i těsně před smrtí. Nezastavily ho ani velké bolesti

„A na splašený krávě jsi jel? Tak vidíš, to je stejný, jenže se míň mačkáš,“ přibližuje zkušený obyvatel velkoměsta příbuznému z venkova cestování pražskou MHD v jedné z nejznámějších povídek Šimka a Grossmanna s názvem Moje jízda tramvají. Patřila k těm, které směly zaznít z jeviště i na počátku 70. let minulého století, v době největší slávy této autorské dvojice.

Jiné – třeba Dopis z Ameriky nebo Soutěž jedlíků – kolovaly mezi fanoušky alespoň v opisech, podobně jako třeba Švandrlíkovi Černí baroni.

Miloslav Šimek se narodil 7. března 1940 v Praze. Nevhodný „kádrový profil“ (otec byl bankovní úředník, vydával noviny a psal básně, maminka učila cizí jazyky) mu zabránil ve studiu práv, absolvoval tedy Pedagogický institut a stal se učitelem s aprobací dějepis, čeština a výtvarná výchova.

Už na vysoké se ale potkal s Jiřím Grossmannem (†30), se kterým vytvořili humoristickou dvojici. Šimek si pak sice povinně „odskočil“ na vojnu, kde spoluzaložil divadelní soubor VOJ (VOjenské Jeviště), po návratu do civilu se ale vrátil i ke spolupráci s Grossmannem, společně přešli do divadla Semafor a slavili úspěchy až do Grossmannovy smrti. Se svou krátkou učitelskou kariérou se vypořádal tak, že sám sebe později označoval za „pedagoga ve výslužbě“.

To období bohužel nebylo příliš dlouhé, zato tím intenzivnější. Grossmann zemřel v roce 1971, v pouhých 30 letech, na Hodgkinův lymfom, tedy zhoubné nádorové onemocnění mízních uzlin. Šimek v roce 2004, v nedožitých 64 letech, podlehl leukémii. Stalo se to právě před 20 roky, 16. února.

Co si má počít polovina autorské komediální dvojice, která zčistajasna na všechnu tu srandu zůstane sama? Jiří Suchý si po smrti parťáka Jiřího Šlitra k sobě pořídil „Melicharovou“, tedy Jitku Molavcovou. Bylo to úplně jiné kafe, ale fungovalo to. Vystupují spolu dodnes. Šimek takové štěstí neměl.

Nejdřív zkusil partnerství s Luďkem Sobotou. Grossmann byl ale z úplně jiného těsta než Sobota. Že je Luděk skvělý charakterní herec, se ukázalo až mnohem později. V té době se ještě schovával za maskou pitomce v rádiovce. V Semaforu spolu vystupovali v letech 1972–1987. Diváci si sice zvykli, do Semaforu dál chodili, ale principál Suchý spokojen nebyl.

Když pak Sobotu doplnil a později i nahradil Jiří Krampol, který se pro změnu stylizoval jako Surio Mario Martinez Juarez Ferdinando, udělal Suchý za Šimkovým uměleckým tápáním tlustou čáru: „Dohodl mu“ (řečeno slovy z další slavné povídky Š+G), že ze Semaforu odejde.

Miloslav Šimek pak udělal dvě zásadní věci: v roce 1990 založil Divadlo Jiřího Grossmanna (dnešní Divadlo Palace). A o pár let později vytvořil dvojici se Zuzanou Bubílkovou (71). Společně se věnovali žánru, který byl v té době na vzestupu – politické satiře. Za „protistátní“ řeči už se nezavíralo, politici dokonce občas předstírali, že se některými vtipy rovněž baví, a publikum tím vším ještě nebylo přesycené. „Bubu“, jak své nové kolegyni začal říkat bavičský matador, ostatně pokračuje na této vlně dodnes – a vystačí si při tom i sama.

Šimek patřil k vášnivým tenistům. Tento sport stál vlastně i u zrodu jeho umělecké dráhy. Během tenisového mače na rodné Hanspaulce se nechal vyhecovat k sázce svým spoluhráčem Petrem Zunou, pozdějším rektorem ČVUT a otcem televizního moderátora Pavla Zuny. Buď měl napsat kabaret, nebo umýt Jungmannův pomník na pražském náměstí pojmenovaném po tomto velikánovi.

Mytí zůstal ušetřen díky pásmu zábavných scének a písniček s názvem Polotrapno, které mělo premiéru 3. listopadu 1960 pod hlavičkou divadelního souboru MLOK (Mladí okolo kultury).

Vášeň pro tenis jej vedla i k tomu, že se rozhodl vybudovat na chalupě kurt. Měl písčitý povrch a jednu zvláštnost: rostla na něm bříza. Šimek ji odmítl porazit. Byl totiž v době, kdy se toto označení ještě nepoužívalo, v podstatě ekologickým aktivistou. Nikde sice o ochraně přírody neřečnil, tím důsledněji ji však praktikoval. Navíc nekouřil a zcela minimálně pil alkohol. Tím spíš všechny překvapila jeho nemoc.

Pral se s ní, ale její léčení ho ničilo. „Po sérii chemoterapií následovalo putování po nemocnicích. Jednou dostal zápal plic, potom ležel pět týdnů se zánětem tlustého střeva v IKEMu,“ vzpomínala na komplikace před smrtí vdova po Miloslavovi Magdalena (82), která s ním prožila dlouhých 42 let ve spokojeném svazku.

Jeho stav byl vážný, přesto se ale nevzdával. Ani na smrtelné posteli si Šimek nestěžoval na osud. V telefonických rozhovorech všem říkal, jak se jeho zdravotní stav lepší, svou nemoc bagatelizoval a tvrdil, že má pouze banální chřipku. „Přestože měl Slávek bolesti, nedával je vůbec znát. Dokonce i v těch těžkých chvílích neztrácel optimismus a snažil se nás rozptýlit nějakou srandou. I v nemocnici vždycky stačil říct ještě nějaký fór, i když mu bylo strašně zle,“ popisovala paní Šimková.

Právě tak, jako člověka rozdávajícího dobrou náladu, si pedagoga ve výslužbě Miloslava Šimka pamatujeme, i když už 20 let není mezi námi.