Článek
„Vona trochu nakynula, Excelence, ale sluší jí to,“ chlácholí subalterní vodník Zdeněk Řehoř (†74) vrchnost v podání Miloše Kopeckého (†73), když pomine zakletí jeho choti Matyldy do podoby pytlíku mouky s ušima. Tuhle roztomilůstku si vymyslel scenárista Miloš Macourek (†75) pro film Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách.
„Co se to se mnou stalo? Vždyť jsem jak vzducholoď! A jak mě budou česat, ze štaflí?! A co prádlo? Takovou velikost vůbec neseženu,“ lamentuje její představitelka Míla Myslíková skrčená zásluhou filmového triku pod stropem, kam se sotva vejde.
Herečce bylo tehdy 41 let. Text ze scénáře do značné míry vyjadřoval její celoživotní pocity. V mládí sice bývala štíhlá, pak ale zvítězily geny. I když jí její postava přinášela krásné role, nebyla se svým údělem „plnoštíhlé“ ženy dlouho smířená. Vyzkoušela mnoho diet, ale žádná jí nepomohla zbavit se nadváhy na delší čas.
Nakonec se ale se svými tvary přece jen smířila a přestala se zbytečně trápit. Podle Příběhů z kalendáře Českého rozhlasu se nechala slyšet, že už je z těch diet a hladovění protivná i sama sobě.
Přibývaly roky i kila
Bohumila Myslíková, které se později začalo říkat Míla, se narodila 14. února 1933 v Třebíči. Od mládí toužila být spisovatelkou. Jenže jaksi neměla představu, o čem psát, tak se rozhodla věnovat jinému oboru. Inspirována prostředím rodinné půjčovny kostýmů, kde pomáhala mamince, přihlásila se na brněnskou JAMU a první divadelní angažmá pak získala v Divadle Bratří Mrštíků.
Zpočátku dostávala milovnické role. Bývala štíhlá a velmi pohledná. Ve filmu debutovala po boku Vlasty Buriana jako Květa, dcera dělníka Marčana, ve Wassermanově a Novákově komedii Nejlepší člověk z roku 1954.
S přibývajícími roky a kilogramy se ale začala objevovat spíš v rolích manželek hlavních hrdinů, rázných a výřečných žen. Navíc měla výrazný komediální talent. Díky tomu mohla ztvárnit opravdu nezapomenutelné postavy. Mimo jiné třeba mistrovou v Holkách z porcelánu nebo ve slavných Básnících, kde si zahrála maminku Šafránkovou.
Míla, nebo Helena?
Byla sice „krev a mlíko“, nikdy však nedosáhla hmotnostní kategorie Heleny Růžičkové. Přesto o nich dvou režiséři občas uvažovali jako o možných alternativách pro tutéž postavu.
Když Karel Kachyňa (†79) v polovině 80. let natáčel seriál Vlak dětství a naděje, vypadalo to jednu chvíli, že Růžičková práci nebude schopna dokončit. Přepínala se, měla i další „fušky“, nedokázala odpočívat. Pozval si vytíženou star na kobereček a donutil ji, aby se nadále plně soustředila už jen na natáčení seriálu, pro jistotu už ale mezitím pozval Myslíkovou na kamerové zkoušky. Byl připraven roli přeobsadit, přestože už měl natočenou spoustu materiálu. Kvůli zdravotním komplikacím Heleny Růžičkové se natáčení seriálu stejně zdrželo o půl roku.
Ta zase pro změnu měla původně hrát vodnickou paničku Matyldu Wassermannovou. V 70. letech ale nepatřila zrovna mezi oblíbenkyně režimu. To paní Míla s normalizátory problémy neměla. Proto si mohla například v rozhlase „střihnout“ Annu proletářku…
Děti neměla
Míla Myslíková nikdy neměla nouzi o ctitele. Když jí bylo třiadvacet, vdala se za hereckého kolegu z brněnského divadla Štěpána Zemánka (†61), ale moc dlouho jim to neklapalo. Navenek sice tvořili krásný, harmonický pár, ale Míla to s ním v soukromí neměla vůbec snadné. Herec známý z Kladiva na čarodějnice byl o 25 let starší, navíc se rád napil. Brzy se s ním rozvedla. Děti spolu neměli. Nikdy se už nevdala.
„Tehdy prý teta říkala, že nebude žádnýmu starýmu dědkovi prát ponožky, že je na to moc mladá,“ smála se neteř herečky Alena Šimáčková.
V roce 1962 se ale Myslíková potkala na filmovém festivalu v Karlových Varech s finským novinářem Heikkim. Byl z toho vztah na dálku a díky němu se zamilovala i do Finska. Konečně také našla téma na knihu. Byla o severské zemi, kterou začala objevovat, a jmenovala se V zemi Kalevově. O Finsku pak napsala ještě jednu knihu, několik dalších věnovala dětem, jednu betlémům.
Úspory shrábla sekta
Na sklonku života se Myslíková věnovala už jenom psaní a péči o pejska. Měla fenku Betynku, jezevčici, kterou velice milovala, a před spaním jí dokonce zpívala. Poznala ale také „pana Václava“, se kterým chodila do restaurace nedaleko svého bytu. Prý jí připomínal básníka Nebeského, kterého milovala česká spisovatelka Božena Němcová.
„Když zemřela, dozvěděli jsme se to z rádia. Tehdy jsme jí chtěli vystrojit pohřeb, ale nebylo nám to umožněno,“ svěřila se deníku Blesk neteř Alena. Předběhla je totiž žena, která o sobě tvrdila, že je hereččinou vzdálenou příbuznou. Ať už se jednalo skutečně o sestřenici, nebo jen známou, každopádně zdědila práva na duševní vlastnictví zesnulé, filmy a knihy plus pohledávku asi osmdesát tisíc korun, které autorce dlužilo jedno nakladatelství.
„Dušovala se, že jí o peníze nejde, že pohřeb zaplatí a z dědictví nic nechce. Nakonec ale vše dopadlo úplně jinak,“ popisovala Alena Šimáčková. „Sestřenice“ zaplatila jen zpopelnění bez obřadu. Urnu si pak musel vyzvednout bratr paní Šimáčkové, a herečka tak našla důstojné místo posledního odpočinku na hřbitově v Polné u Jihlavy.
Dožila ve své garsonce ve dvanáctém patře paneláku na pražské Pankráci. Zemřela před 20 roky, 11. února 2005, tři dny před svými dvaasedmdesátými narozeninami. Podlehla druhé mrtvici.
Předtím onemocněla Parkinsonovou chorobou, kvůli tomu se neobjevila ani v posledním, šestém díle Básníků. Trpěla také diabetem. Nejvíc ji ale trápila osamělost. Lidskou pospolitost hledala v jedné z náboženských sekt, které u nás působí a rády přijímají peněžní dary svých příznivců. Celoživotní úspory si od ní vzala, útěchu jí ale neposkytla…
