Článek
Televize a rádia se pořád nemohou shodnout, jak moc odborné nebo naopak populární má být meteorologické zpravodajství. Slovník rosniček a jejich mužských protějšků proto osciluje mezi okluzními frontami a sněhánkami. Když ale někdo vyjde před chalupu a pronese větu „Chčije a chčije“, má každý jasno hned.
Před kamerami ve studiích Novy, Primy, neřkuli České televize by to bylo nemyslitelné. Před filmovou kamerou, za níž během natáčení Menzelova filmu Na samotě u lesa stál Jaromír Šofr, to ale šlo. Nejdřív si ovšem musel pan režisér do role dědy Komárka prosadit Josefa Kemra. A to nebylo nic jednoduchého. Tehdejší vedení Barrandova nechtělo o praktikujícím katolíkovi ani slyšet.
Režisér měl nicméně v záloze neotřesitelný argument. Postava se bude ve filmu ohánět kosou a Kemr byl jediný, kdo uměl tento tradiční nástroj správně uchopit a opravdu s ním požnout kus louky.
Volá Kreml!
Ani jeho víra, ani pravidelné návštěvy kostela nebyly žádným tajemstvím. I když církve směly fungovat i v dobách „budování socialismu“, náboženství se oficiálně považovalo za tmářství a přežitek, který časem vymizí. Herci jeho formátu však „pánbíčkářství“ procházelo, i když bylo občas v kolizi s natáčecím plánem.
Scény ve třídě pro film „Marečku, podejte mi pero!“ z roku 1976 se natáčely o pololetních prázdninách ve škole v Dušní ulici na pražském Starém Městě. Herci měli nástup na plac v osm hodin, Kemr jako mistr ve šroubárně Plha ale přicházel až o půl deváté: Ráno musel ještě do kostela.
Kolegové občas kroutili hlavami nad tím, jak mohlo fungovat jeho manželské soužití s Evou Foustkovou (✝66). Ta byla naopak přesvědčenou komunistkou. Jiří Sovák dával v Českém rozhlase k lepšímu tuto historku: „Jednou Pepa sháněl svou ženu a volal jí do Divadla Jiřího Wolkera, kde hrála. Tam měli vrátnýho, zavilýho komunistu, předsedu stranický buňky. Kemr zahuhlal do sluchátka: ‚Prosil bych soudružku Foustkovou, tady Kemr…‘ A ten vrátnej okamžitě bacil sluchátkem a letěl na jeviště, kde probíhala zkouška. Tu za nevole režiséra přerušil výkřikem: ‚Soudružko Foustková, volá Kreml!‘“
Berlínská zeď skončila na skládce
Josef Kemr se narodil 20. června 1922 v Praze do rodiny švadleny a ševce. S bratrem vystupoval už v 10 letech ve Vinohradském divadle. První herecký honorář tehdy obdržel za inscenaci „Polská krev“. Bylo to 5 (slovy pět) Kč.
V roce 1942 absolvoval obchodní školu, hned ale odešel k divadelní kočovné společnosti A. Budínské-Červíčkové. Tam strávil zbytek protektorátních časů. Po válce prošel divadlem na Kladně a dalšími scénami, až v roce 1965 zakotvil v činoherním souboru pražského Národního divadla. Jeho oporou byl až do své smrti. Tuto slavnou éru připomíná hercova busta umístěná ve foyer naší první scény.
Traduje se, že jako člověk, který byl celoživotním odpůrcem totalitních režimů, ve chvíli kdy padla Berlínská zeď nelenil, nastartoval svého trabanta a vyrazil s majzlíkem a kladivem do Berlína, odkud si kus zdi přivezl. Jenže když po pár letech řemeslníci měnili v jeho domě stoupačky, odvezli mu artefakt nedopatřením i s další sutí na skládku.
Hrál do posledního dechu
Mistr Kemr hrál až do posledního dechu. A není to vůbec nadsázka. V posledním roce života ještě natočil snímky Malostranské humoresky, Mutters courage a Golet v údolí, které měly premiéru až po jeho smrti.
Již delší dobu bojoval s rakovinou. Při natáčení filmu V erbu lvice (1994) byl sice už upoután na nemocniční lůžko, se štábem ale vymysleli řešení. Scény, v nichž Milena Steinmasslová (69) jako Zdislava navštěvuje blouznícího mnicha, kterého ztvárnil, se natáčely v Kemrově nemocničním pokoji. V něm byly vytvořeny historické kulisy.
Filmaři dokonce kontaktovali a do Prahy přivezli českou léčitelku žijící v Americe, která mu dodávala životní energii. Podle slov herečky Steinmasslové to skutečně fungovalo. Alespoň dočasně. Zemřel před 30 roky, 15. ledna 1995, ve věku 72 let.
