Článek
Vysoký, pohledný, voňavý, v mládí černovlasý, každý den v čisté košili. Tak na něj vzpomínaly herecké kolegyně – a nejen ony. Patřil k těm mužům, které ženy prostě přehlédnout nedokážou. A on je rozhodně také nepřehlížel. Vyprávěly se o něm legendy, které ovšem měly většinou reálný základ. Zkrátka „dívkař“, jak říkal jeho kolega a generační souputník Miloš Kopecký.
„Byl to člověk vlídný a vtipný. S nikým jsem se v soukromých chvílích tak nenasmála jako s ním. Mám pocit, že ve chvílích, kdy jsme spolu byli sami, jsem se nepřetržitě smála,“ popisovala Iva Janžurová (83).
„To, že se Pepíček líbí dámám a že dámy se líbí jemu, jsme věděli v divadle všichni. Ale náš velký obdiv patřil Luše, jeho ženě, která byla inteligentní, kultivovaná dáma a dělala, že to neví,“ popsala v Příbězích slavných na Dvojce Českého rozhlasu Jiřina Jirásková (†81). Tolerovala mu dlouholetou „oficiální“ milenku a možná měla malou škodolibou radost z toho, že s každou další milostnou avantýrou je vlastně nevěrný i jí.
Bosňák ze Slovinska
Se značnou dávkou despektu k zeměpisu mu v branži přezdívali Bosňák, i když se narodil v dnešním Slovinsku. Na svět přišel 8. června 1924 v Novom Meste jako syn slovinsko-italské matky a českého lesního inženýra. Prvních jedenáct let svého života prožil s rodiči a bratrem Drugomírem na samotě Radocha uprostřed hvozdů.
„Lesy tu byly hluboké, kouzelné a rád jsem pozoroval lesní zvěř. Nouze nebyla ani o medvědy,“ vylíčil herec kulisy svého dospívání v knize Ladislava Chmela nazvané Sympaťák Josef Bláha. Uplynulo však několik let, otec Bláha přišel o práci, a tak se rozhodl, že se s celou rodinou vrátí zpět do rodného Písku.
Josef to zpočátku v jižních Čechách neměl úplně lehké. Nejen že se musel vyrovnat se stěhováním z přírody do rušného města, ale hlavně neuměl česky. Jazyk svého táty se teprve začal učit a celý život s ním měl trochu problémy. Hlavně to naše prožluklé „ř“ mu dávalo zabrat – ostatně jako spoustě rodilých mluvčích.
Handicap přistěhovalce doháněl tím, že se vrhl na sport. Věnoval se lehké atletice a hrál hokej. Podle slov jeho syna Jiřího ale jednou dostal pukem do hlavy a tím jeho sportovní aktivity skončily. Když Josef dokončil pátou třídu, rodina se přestěhovala z Písku do Prahy, což pro něj představovalo mnoho nových možností. Nejvíce ho zaujalo divadlo. Chodil prý na představení i několikrát denně. Zvlášť si oblíbil Národní, kde ho okouzlil především Ladislav Pešek (†79).
Otec si sice přál mít z Josefa lékaře a chtěl, aby studoval medicínu, synovy školní výsledky ovlivněné i horší češtinou ale nebyly pro univerzitu uspokojivé a rodiče se nakonec smířili s tím, že absolvoval pouze dvouletou obchodní školu. Tou dobou i zároveň ochotničil. Hned jak školu dokončil, složil úspěšně přijímací zkoušky na konzervatoř.
Totální nasazení v lékárně
Sen o herecké kariéře přetrhla druhá světová válka a totální nasazení. Na základě lékařského dobrozdání se mu podařilo docílit alespoň toho, že nebyl odvezen na práci v Říši, ale zůstal v Praze, kde pracoval jako pomocná síla v lékárně, rozvážel brambory a dělal pikolíka v hotelu.
Po válce se dostal na DAMU, kde se stal jeho profesorem právě Pešek. Zároveň hrál v různých ochotnických spolcích. Při té příležitosti se také seznámil se svou budoucí ženou Bohumilou, kterou všichni znali jako Lušinku. V roce 1949 se vzali, svatbu měli na Štědrý den. Měli spolu dva syny – Pavla a Jiřího.
Když šel Bláha žádat o ruku své vyvolené, byl prý tak vystresovaný, že nemohl skoro ani mluvit. „A při obědě, podávala se svíčková, jsem si z nervozity strčil knedlík místo do pusy do ucha,“ vyprávěl později.
Rychle do KSČ, rychle ven
V euforii po osvobození od německých okupantů vstoupil i on do KSČ. Brzy si ale uvědomil, že je to pro spoustu lidí hlavně cesta k moci nebo alespoň osobnímu prospěchu. To nebylo nic pro něj. Rozhodl se vycouvat, nevěděl ale, jak na to, aby se neocitl na černé listině.
Oznámil proto soudruhům, že ztratil stranickou legitimaci. To nebyl ani ideologický prohřešek, ani protistátní čin, za jaké se už brzy začalo popravovat, takový šlendrián ale bylo přece jen třeba nějak potrestat. Komunisté jej tedy ze strany exemplárně vyloučili. Nemohli mu udělat větší radost.
Soudruzi nad ním ale nezlomili hůl. Čas od času dostal příležitost osvědčit svou oddanost pracujícímu lidu rolí ve hře sovětského autora. Co si budeme nalhávat – herci se mohou stát i horší věci.
Říkali jim Čuk a Gek
Josef Bláha se proslavil jako inspektor Josef Brůžek ze seriálu Hříšní lidé města pražského, akademik Richard ze seriálu Návštěvníci, otec z komedií Můj brácha má prima bráchu a Brácha za všechny peníze nebo jako hudební skladatel Petr Karát z filmu Hodíme se k sobě, miláčku? Desítky rolí vytvořil i na jevišti vinohradského divadla, kterému byl (na rozdíl od manželky a milenky) věrný přes 40 let.
Na Vinohradech se kromě plejády ctitelek potkal také s Vlastimilem Brodským (†81). Padli si do oka tak, že se z nich stala nerozlučná dvojice. Začalo se jim dokonce přezdívat Čuk a Gek podle dvou malých chlapců, hrdinů povídky Arkadije Gajdara. Jejich přátelství se ovšem projevovalo poněkud nezvykle.
Bláhův syn Jiří vzpomínal v pořadu Příběhy slavných na Dvojce Českého rozhlasu na následující situaci: „V jedenáct hodin večer zazvonil telefon a ozvalo se: ‚Tady Bróďa, prosím tě, je taťka doma?‘ - ‚Strejdo, je, já ho zavolám.‘ - ‚Né, jenom mu vyřiď, ať si políbí prdel.‘ Dělali si takové drobné legrácky.“ Bláha s Brodským si spolu zahráli třeba v komediích Tchán (film je aktuálně dostupný v programu Voyo), Poplach v oblacích, Hodíme se k sobě, miláčku? nebo seriálu Návštěvníci.
Pivo už jen brčkem
V 65 mu lékaři diagnostikovali rakovinu jícnu. Nejspíš k ní přispělo i jeho kouření, „vytáhl“ prý i stovku cigaret denně. S nemocí bojoval pět let.
„Ke konci už nemohl jíst, jen pít, a jeho milované pivo mu manželka musela dávat brčkem. Neměl hezký konec,“ vzpomínala herečka Antonie Hegerlíková (†89) na poslední měsíce života milovaného kolegy z divadla.
Začátkem prosince 1994 Bláha ochrnul na polovinu těla a na Mikuláše téhož roku, tedy před 30 lety, zemřel. Bylo mu 70.
