Článek
Víte, kde a kdy vznikl první videoklip na světě a kdo ho natočil? Bylo to v Československu v roce 1958, je pod ním podepsán režisér Ladislav Rychman (†84), který se později proslavil muzikálem Starci na chmelu, a zahráli si v něm mladí a okouzlující Irena Kačírková (†60) s Josefem Bekem (†76). „Dáme si do bytu, dáme si vázu, do vázy kytici, pod vázu stůl“ se v té písni zpívalo.
Jejími původními interprety byli Josef Zíma (91) a Jiří Suchý (92). Objevila se jako součást filmu Snadný život z roku 1957. Asi týden po premiéře ovšem přineslo tehdejší Rudé právo zdrcující kritiku právě na tuhle filmovou sekvenci, a tak musela být narychlo vystřižena. Jenže právě tuto scénu používala Československá televize jako upoutávku na film, takže nejenže ji znaly tisíce diváků, ale ještě se cítili podvedeni ti, kteří přišli do kina a film tuto pasáž neobsahoval.
Kačírková s Bekem se ovšem jako zpěváci nenechali nijak zahanbit. Jejich výkon si můžete připomenout v dobovém videu, tehdy ovšem samozřejmě natočeném na filmový materiál. Ireně, která platila za jednu z největších krasavic své doby a půvab neztratila ani v pozdějším věku, bylo 33, dožila se jen šedesátky. Starší Josef tehdy už překročil čtyřicítku, zemřel v 76. Od jeho narození 21. prosince 1918 uplynulo 105 let.
Idol žen byl ženatý jen jednou
Moc jim to tehdy spolu slušelo. Josef Bek ostatně patřil k oblíbeným partnerům Ireny Kačírkové i na divadelních prknech, stejně jako například Václav Voska nebo Felix le Breux. Jinak ale dvojici netvořili. U ostatních žen ovšem mužný a vždy dokonale oblečený Bek míval větší úspěchy a jejich přízně uměl využít.
A to i přesto, že byl dlouhé roky ženatý s jedinou manželkou. S baletkou Evou Novákovou se vzali v roce 1947. Seznámili se poté, co Josef Bek nastoupil do angažmá v olomouckém divadle, kde hrál a zpíval 12 let. Angažmá mu vlastně mělo původně jen pomoci vyhnout se takzvanému totálnímu nasazení, tedy nucené práci pro Velkoněmeckou říši.
Na přání rodičů sice vystudoval obchodní akademii a po maturitě pracoval pět let ve spořitelně, škola ani pozdější práce ho ale moc nebavily. Ze všeho nejradši hrál a zpíval v ochotnickém souboru. Když pak v roce 1942 došlo na jeho ročník, aby pomohl Němcům ke „konečnému vítězství“, někdo mu poradil, že profesionální herci jsou od služby v reichu osvobozeni. A na to vsadil.
V mladoboleslavském divadle se postavil před olomouckého divadelního šéfa Karla Nedbala, který ve městě právě hostoval, a vystřihl před ním árii z Dalibora. Jeho znělý tenor byl tak dobrý, že okamžitě získal doporučení do Olomouce.
Jen aby ho nezkazily „hérečky“
V divadelním angažmá se ale mohl ocitnout už dřív. Jeho ochotnický zpěv zaujal intendanta Východoslovenského divadla v Košicích, který už ho viděl v souboru jako operetního tenora. Jenže rodiče, zejména jeho silně věřící maminka, ze strachu, aby jim syna nezkazily „hérečky“, prosadili studium.
Za start filmové kariéry vděčil základní vojenské službě, kterou nastoupil po válce. V útvarovém ochotnickém divadelním souboru si ho všiml režisér Karel Steklý a obsadil jej do svého filmu Siréna podle románu Marie Majerové.
Filmoví historici mohou namítnout, že Bekovo první účinkování před kamerou se odehrálo přibližně o dvacet let dříve v němém filmu režiséra Antonína Vojtěchovského Jménem jeho veličenstva. Objevil se tam ale jen v komparsu.
Do konce sedmdesátých let účinkoval v přibližně sedmdesáti filmech v menších i větších rolích, z toho jen v letech 1954–63 v třiceti pěti. Upřímně řečeno: převážně to byly dobové politické agitky.
V duchu socialistického realismu se ostatně nese i pohádka podle literární předlohy Jana Drdy Hrátky s čertem z roku 1956, kde si zahrál nebojácného válečného veterána Martina Kabáta. Přesto ji milují celé generace diváků.
