Článek
Na Vladimíra Brabce a jeho Cyrana se v 70. letech chodilo do Tylova divadla tak jako později do Národního na Miroslava Donutila ve Sluhovi dvou pánů. Stejně ale dnes mají diváci oba skvělé divadelní herce zaškatulkované jinak: Donutila jako poručíka Troníka z Černých baronů, Brabce jako… Nedělejte, že jste nikdy neviděli žádný ze 30 případů majora Zemana!
Zatímco Donutil se ale za odulého oficíra s vadou řeči nikdy omlouvat nemusel, pro Brabce představoval veskrze kladný, mužný a zároveň uvědomělý kriminalista škraloup v polistopadovém kádrovém profilu.
Když si ČT deset let po listopadovém převratu z roku 1989 konečně troufla veleúspěšný seriál poprvé reprízovat, vysvětlovala se servilností pro Kavčí hory typickou: „Je to součást naší televizní historie. Je čas reagovat na společenskou diskusi a majora Zemana demytizovat.“
Je ovšem otázkou, do jaké míry Zeman a Brabec potřebovali demytizaci a omluvy. Životní role je jednou životní role. Sám o ní říkal: „Byla to dobrá role a hrál jsem ji dobře.“ A řekněme si upřímně: reagoval snad někdy někdo na latentní společenskou diskusi, kterou by mohli zcela oprávněně vyvolat komisař Horst Schimanski a jeho představitel Götz George? Odpovídal snad profil této postavy soudobým panevropským hodnotám? Nepomáhala role fixovat genderové stereotypy, bagatelizovat klimatickou úzkost a zpochybňovat přínos migrace?
Z Národního odešel na zdravotní dovolenou
Vladimír Brabec se narodil před 90 roky, 15. května 1934, na pražském Žižkově do rodiny malíře pokojů, který byl zároveň zapáleným ochotníkem. K divadlu ho to táhlo od dětství, zpíval v Kühnově dětském sboru a v letech 1946–1948 hrál v žižkovském Divadle Akropolis. V roce 1949 ho vzali na DAMU, kde se dostal do pedagogických rukou profesorů Radovana Lukavského, Miloše Nedbala a Otomara Krejči. Pak hrál dvě sezony v Divadle pracujících v Mostě a vojenskou prezenční službu si odbyl v tehdejším divadle D 34, kde zůstal až do roku 1959.
Odtud už vedla jeho herecká cesta rovnou do zlaté kapličky. Po infarktu, který ho postihl v roce 1975 přímo na jevišti a právě při představení Cyrana z Bergeracu, navíc ještě během natáčení Zemana, odešel na zdravotní dovolenou. Brzy se ale stal „alespoň“ členem hereckého souboru Filmového studia Barrandov (1975–1980). Na částečný úvazek pak působil v Laterně magice a v roce 1981 se opět vrátil do Národního divadla v Praze. Zůstal tam do konce roku 1993, pak ještě hostoval v Hudebním divadle Karlín nebo v muzikálech Divadla Broadway.
Přežil pád letadla a dva infarkty
Infarkt ve 40 letech, jehož svědky byli všichni diváci v hledišti, neznamenal první vážné ohrožení Brabcova mladého života. Na den přesně o pět let dřív, 10. května 1970, pilotoval ultralehké letadlo, které se zřítilo k zemi. Od mládí se věnoval parašutismu a k létání měl blízko.
„Byl silný vítr. Výška 200 metrů. Vítr mě okamžitě obrátil zpátky a já přerazil sloup osvětlení,“ vzpomínal. „Nemyslíte vůbec na to, co se vám stalo, že můžete zemřít. Koukáte, co s tím udělat… Minul jsem maminky s kočárkama a tou vahou a dopřednou rychlostí jsem spadnul do rozkvetlých švestek,“ popisoval.
Štěstí měl i později, když dostal druhý infarkt na Václavském náměstí. Zachránili ho dva kolemjdoucí, shodou okolností medici. „Mám kolem sebe spoustu andělů. Oni vědí, že jsem jejich kamarád, a vždycky mi pomohli,“ smál se při vzpomínce.
Čeká na vás Mastroianni!
Brabec patřil i k velkým postavám československého, později českého dabingu. Jeho hlasem hovořili k tuzemským divákům například Jack Lemmon, Sean Connery, Leslie Nielsen, Anthony Hopkins nebo Donald Sutherland. A také hvězda hvězd let 60., Marcello Mastroianni. S ním se dokonce osobně setkal.
„Byla to obrovská náhoda,“ vzpomínal v knize Miroslava Graclíka a Václava Nekvapila 30 případů majora Zemana. „V nové budově Národního divadla jsme zkoušeli Věc Makropulos a nějaký úředníček za mnou po zkoušce přišel a povídá: ,Vladimíre, pojďte nahoru, máme tady Marcella Mastroianniho, my bychom chtěli, abyste si spolu promluvili.' Nejdřív jsem si myslel, jestli to není apríl, protože mi to připadalo jako vtip. Šel jsem s ním do klubu, a když jsem se rozhlédl, tak jsem tam skutečně viděl Marcella s jednou dámou, překladatelkou. Tak jsem si dvakrát, třikrát vydechl a šel se seznámit. On chlap, já chlap, o čem si můžou dva chlapi povídat? Buď o ženských, nebo o herectví, tak jsme si povídali o herectví,“ popsal Brabec.
Na webu csfd.cz najdeme ještě vysvětlení hlavního důvodu Mastroianniho návštěvy v socialistickém Československu: jeho rodná italská vesnice měla prý takzvanou družbu s jednou moravskou vískou.
Vladimír Brabec se oženil v roce 1955. S manželkou Naďou měli syna-režiséra Pavla Brabce (*1957) a dceru-herečku Helenu Brabcovou (*1964). Jejich tatínek zemřel 1. září 2017 ve věku 83 let.
