Článek
Co uděláte, když přijdete na svět jako děvče ve třicetitisícovém slovenském městě pár kilometrů od hranic se Sovětským svazem (později Ukrajinou), máte talent na všechno možné, rychle rostete do krásy a k smrti toužíte prosadit se jako zpěvačka s velkým Z? No v Michalovcích rozhodně dlouho nezůstanete.
Valérie Čižmárová (✝53) se narodila 29. ledna 1952. Od dětství chodila do baletu, na krasobruslení, do lidové školy umění. Když jí bylo 14 let, oslovila hudebníka Otakara Krásenského s dotazem, zda by se nemohla připojit k jeho swingovému orchestru.
Vyzval ji, aby mu nejdřív zazpívala. Jeho absolutní sluch zaplesal, srdce hudebního manažera poskočilo a mužské oko mělo také na čem spočinout. Skoro dospělá blondýnka s důlkem na bradě už tehdy rozhodně nevypadala jako dítě. Do orchestru ji samozřejmě přijal.
O koncertech doma nevěděli
Rodiče ovšem s její hudební kariérou vůbec nesouhlasili. Valérie se však nechtěla vzdát, a tak vystupovala bez jejich vědomí. Další hudební úspěchy, pro její kariéru ještě důležitější, zaznamenala v roce 1968. Na festivalu Mladá píseň Jihlava, díky kterému později prorazila například také Iveta Bartošová, skončila druhá.
Soutěž Talent v České Třebové dokonce vyhrála. Navíc její vystoupení natáčela i Československá televize. Padla do oka šéfovi pražského divadla Rokoko Darku Vostřelovi (✝63), který zrovna řešil velké personální problémy: Na volnou nohu totiž odcházely Helena Vondráčková (77) s Martou Kubišovou (82), které začínaly vystupovat s Václavem Neckářem (81) v legendárním triu Golden Kids.
Životní nabídka
Čižmárová tak ve svých šestnácti letech dostala životní nabídku. Rozhodla se odejít z gymnázia a přestěhovat do Prahy. Rodiče se jí v tom pokoušeli zabránit, ale rozmluvit dceři tohle rozhodnutí nedokázali. Nakonec se tedy s Valérií do Prahy přestěhovala i maminka a babička, aby ji v tom velkém a zkaženém městě, kde nikdo pořádně nechodí ani do kostela, mohly alespoň částečně hlídat.
Mimochodem, ve stejné době se stala hvězdou tohoto divadla i Jitka Zelenková (74), se kterou Čižmárová vystupovala. Na jevišti se ale setkávala i s Waldemarem Matuškou (†76) či Laďkou Kozderkovou (†37).
Image jako Marlene
Vytvořila si specifickou image, kterou si pěstovala. Ráda chodila oblékaná v pánském stylu, trochu jako Marlene Dietrich. Nosila černý oblek, klobouk a barevné kravaty. Méně sexy kvůli tomu ale rozhodně nebyla, spíš naopak. Dodnes se říká, že jejím největším obdivovatelem byl herec Vladimír Menšík.
Ona ale měla oči jen pro lékaře, za nějž se provdala a se kterým si přála mít děti. Když už se zdálo, že se jí sen splní, potratila. Během vyšetření se navíc ukázalo, že nemá moc šancí znovu otěhotnět. Manželství se nakonec rozpadlo.
Nějakou dobu vystupovala v Německu, a to dokonce západním. Úspěchy slavila v televizním pořadu Schlagerstudio. Po návratu zpívala od roku 1973 sólově s vlastní hudební skupinou, v roce 1975 se pak stala členkou Divadla Semafor. Odtud v roce 1990 odešla se skupinou kolem Miloslava Šimka do nově založeného Divadla Jiřího Grossmana, kde zůstala až do rozpuštění souboru v roce 1994 a kde pak příležitostně účinkovala ještě v letech 1996 a 1997 v představení Pohoda Vánoc a Pohoda všedního dne se svým recitálem a pro ČT natáčela pořady Kavárna u Uršuly s Miloslavem Šimkem a Uršulou Klukovou.
Zazpívala si v dodnes populárních veselohrách Holky z porcelánu nebo Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách. Před kamerou se objevila v úloze zpěvačky ve filmu Já to tedy beru, šéfe, později si zahrála paní Lili v dramatu Smrt krásných srnců.
„Zlaté devadesátky“ znamenaly konec
Po změně režimu v 90. letech začala její kariéra rychle upadat. Na scéně se objevila spousta nových tváří a hlasů, návrat za mikrofon si vyzkoušeli někteří z těch, kdo v minulých dekádách zpívat nesměli nebo radši rovnou emigrovali – třeba právě Marta Kubišová. Hlavně ale byla najednou dostupná záplava muziky z celého světa, před kterou nás za dob socialismu bedlivě „chránili“ kulturní činitelé, celníci a technici obsluhující rušičky rozhlasového vysílání.
V tom měli mimochodem výhodu lidé ze slovenského šoubyznysu, kteří na rozdíl od Valérie rodnou zemi neopustili. Odjakživa byli totiž nuceni západní produkci konkurovat kvalitní vlastní tvorbou. To víte, když máte Vídeň za humny, můžou se cenzoři ztrhat, ale příval hudby proudící po krásném modrém Dunaji stejně nezastaví.
Valérie měla zkrátka pocit (nikoli zcela neopodstatněný), že upadá v zapomnění. Začala mít psychické i zdravotní problémy, odmítala je však řešit. Její známí a kolegové později několikrát vyjádřili názor, že měla zřejmě panický strach z lékařů. Ještě dva týdny před smrtí mluvila s Bleskem. „Jsem v invalidním důchodu. Mám problémy se srdíčkem,“ svěřila se.
Zemřela před 20 roky, 7. března 2005, ve věku pouhých třiapadesáti let. Příčina smrti není známá, mluvilo se o neléčeném nádoru. „Měla potíže se štítnou žlázou. Bála se jít na operaci, těžce dýchala a pak i špatně mluvila. Ani já, ani doktor jsme ji nedokázali dostat do nemocnice. V neděli jsem volal záchranku a v pondělí odešla,“ svěřil se novinářům její partner Pavel Kondelík, který jí byl oporou do posledních chvil.
