Článek
Nechtěl, aby si ho lidé spojovali s čímkoli smutným. Proto si nepřál pohřeb a náhrobek si radši vybral sám. Záměr se vydařil. Nebo si snad Luďka Kopřivu (†80), který se narodil před 100 lety, 19. června 1924, vybavíte jinak než v některé z jeho komediálních rolí?
Určitě jste trpěli s ním, když jako farář Otík uvízl obkročmo na elektrickém ohradníku a schytal výboj, jehož primárním účelem je zabránit dobytčatům opustit pastvinu. Díky němu i zavilí ateisté zaregistrovali existenci Panny Marie Podsrpenské, k níž se filmový kněz s oblibou obracel. Režisér Zdeněk Troška (71) si ji nevymyslel. K její soše se skutečně chodí věřící modlit do poutního chrámu na vrchu Podsrpu u Strakonic.
Ke své životní roli se Kopřiva nejspíš dostal díky nezapomenutelnému ztvárnění jiné, zcela světské postavy – homosexuálního choreografa Huga z filmu Jak svět přichází o básníky. Ten měl premiéru v roce 1982, slunce se senem a jahodami vtrhlo do kin o rok později.
Karikatura gaye, kterou vytvořil pod vedením režiséra Dušana Kleina (†82), odpovídala dobovým klišé, takže divákům naprosto konvenovala. „Hugo, ty máš kukadla jak zrcadla,“ sděluje mu podnapilý Pavel Kříž jako Štěpán Šafránek. „Božínku…“ odpovídá zasněně choreograf…
Duchovního si mimochodem zahrál Kopřiva poprvé už v roce 1968 v historickém filmu Královský omyl režiséra a zároveň autora literární předlohy Oldřicha Daňka (†72). Jeho kanovník Jindřich ovšem nebyl komediální postavou. Další role muže s menšinovou sexuální orientací se v jeho filmografii nedopátráte.
Kariéru ukončil propadákem
Narodil se v Praze jako Ludvík Kopřiva. Roku 1946 dokončil studia na pražské Státní konzervatoři a v roce 1948 také na DAMU. Pak prošel oblastním souborem v Ostravě, hrál v Divadle J. K. Tyla v Plzni, po návratu do Prahy se stal členem Divadla E. F. Buriana. Po jeho zrušení a rozpuštění souboru odešel v roce 1991 na odpočinek.
Před kamerou se objevil poprvé v roce 1949. Potom si dal od filmování na nějaký čas pauzu. Z oblastí, kde působil, to bylo do Prahy jako centra všeho dění včetně toho kinematografického zkrátka daleko. V 70. a 80. letech se ale nakonec stal vyhledávaným představitelem lehce neurotických komických postav. Zkuste si vybavit třeba jeho jihoamerického diplomata z komedie Což takhle dát si špenát.
Naposledy si zahrál v roce 1993 v koprodukční sci-fi Nexus (1993), kde ztvárnil postavu Fuccaneliho. Z filmu se vyklubal propadák. Asi i proto pak Kopřiva herectví definitivně zanechal, odešel z veřejného života a stáhl se do soukromí.
Proutník manželku při nevěře nenachytal
Přestože nepatřil mezi největší filmové krasavce, platil za velkého proutníka. Svou první ženu Olgu sice nesmírně miloval, ale prý ji také podváděl. Neustále na ni přitom žárlil. Dokonce údajně políčil past v domnění, že ji přistihne takzvaně in flagranti, česky „při tom“. Jenže to nevyšlo, manželka mu byla věrná.
Když pak zemřela na rakovinu, zhroutil se mu svět. Cítil se osamělý, protože manželství zůstalo bezdětné. Nakonec ale našel spřízněnou duši a v 73 letech se znovu oženil. Své druhé ženě postavil dům a hodně spolu cestovali, vypravili se i do USA. Kopřiva cestování miloval. Byl prý schopen se do půlhodiny zabalit a vyrazit kamkoli.
Ke konci života ale trpěl Parkinsonovou chorobou, které nakonec 2. října 2004 podlehl. Zemřel čtyři měsíce po svých osmdesátých narozeninách.