Článek
„Mějte dobrou náladu. Dobrá nálada sice vaše problémy nevyřeší, ale naštve tolik lidí kolem, že stojí za to si ji užít.“ To je jen jedno z mouder, která na své plodné, inspirativní, ale nijak lehké cestě životem trousil Jan Werich (†75).
„Kde blb, tam nebezpečno,“ prohlásil také. „Jestliže se člověk hádá s blbcem víc jak půl minuty, hádají se už dva blbci,“ rozvinul svou oblíbenou ideu. Sám se ale v jedné z rozhodujících životních situací přesvědčil, že jednoznačně rozlišit, kdo blbcem opravdu je a kdo ve skutečnosti není, může být docela oříšek.
V celovečerním dokumentárním filmu „Jan Werich: Když už člověk jednou je“ vzpomíná na archivních záběrech, jak do jeho a Voskovcova Osvobozeného divadla chodili policejní dohližitelé sledovat, zda herci nedělají politické narážky. Protože právě na těch ale byl humor hlavních protagonistů postaven, měli „orgánům“ často co vysvětlovat.
Werich líčil, že obvykle to spravila padesátikoruna, tehdy slušný obnos. Pak ale začal do divadla chodit policista, který se obměkčit nenechal. A začal sázet pokuty – nejdřív stovky, pak tisíce. „My se s Voskovcem po furiantsku hecli, že klidně zaplatíme i víc, ale on na to: Příště vám to divadlo rovnou zavřu, pánové!“ vzpomínal.
Když se pak Voskovec s Werichem po podpisu Mnichovské dohody rozhodli emigrovat do USA, protože na seznamech nepohodlných osob vedených gestapem figurovali na nejvyšších místech, rozhodly se zase úřady zabavit jim preventivně pasy. Voskovec stihl odletět na Silvestra 1938, Werich ho měl následovat později. Hned po Novém roce 1939 mu ale volali z pražského policejního ředitelství, že příkaz k zadržení pasu obdrželi, nebudou nicméně spěchat s jeho vykonáním. „Mohu ho nechat v šuplíku do šestého ledna,“ vysvětlil volající. Nebyl to nikdo jiný než „blbec“ vyhrožující zavřením divadla.
Werich už na nic nečekal a letenku koupil také. Jenže nad Prahou se povalovala hustá mlha a letiště bylo mimo provoz. První let do Švýcarska byl odbaven až za několik dní. Právě 6. 1.
Rum, topinky a divadlo
Jan Werich se narodil před 120 roky, 6. února 1905 v Praze jako Jan Křtitel František Serafínský Werich. Odmaturoval roku 1924 a začal studovat práva. Skončil ale v roce 1927, když zaznamenala nečekaný úspěch jeho a Voskovcova hra Vest pocket revue. Napsali ji při rumu a topinkách během týdne stráveného v Sázavě. V Osvobozeném divadle se dočkala více než 200 repríz.
Paralelně se slavnou érou této scény se z dvojice označované čím dál častěji zkratkou V+W začaly rodit filmové hvězdy. Kariéru před kamerou ale nastartoval už v němém filmu jako první Voskovec díky svému vzezření milovníka.
Jako duo se objevili nejdřív v roce 1931 ve filmu Pudr a benzin, po roce následovaly Peníze nebo život. Největší úspěch měly komedie Hej rup! z roku 1934 a Svět patří nám (1937). Ke všem si napsali scénáře.
Vysílání pro odbojáře
V emigraci se jim zpočátku vedlo prachbídně. Zkoušeli hrát pro krajany, ti ale nebyli zvědaví na žádnou satiru, zvlášť ne politickou. Ocenili by spíš něco od Tyla nebo ještě radši od Smetany. Obživu jim zajistila až nabídka britské BBC, pro kterou začali připravovat vstupy do rozhlasového vysílání směr protektorát. Občas měli za úkol do nich zakomponovat i šifrované vzkazy pro domácí odboj.
Po návratu do osvobozeného Československa se pokusili navázat na předválečnou slávu, největší úspěch ale měli s vlastní adaptací muzikálu Divotvorný hrnec. Na pokusy o aktuální satiru tepající například šmelináře, kteří bohatli v dobách přídělového hospodářství, publikum reagovalo rozpačitě. Lidé si dobře pamatovali, že jen díky šmelině se dalo občas sehnat máslo místo margarínu, nebo dokonce pár čokoládových figurek na vánoční stromek.
Voskovec včas vycítil, kam směřuje poválečný vývoj, a před nastupující komunistickou diktaturou se uklidil zpátky za hranice. Wericha si začal nastupující režim tím víc hýčkat. Stal se principálem divadla ABC a šéfem jedné z barrandovských dramaturgických skupin. Té, jíž se podařilo získat na svou dobu megalomanský rozpočet nutný k natočení dvoudílného historického velkofilmu Císařův pekař a Pekařův císař.
„Když všichni všechněm všechno dáme, tak budem všichni všechno mít dohromady,“ zpívá se ve finálovce tohoto dodnes reprízovaného díla. Voskovec Werichovi dlouho nemohl odpustit, že tím podle jeho názoru podporoval bolševickou kolektivizaci. Vadilo mu ale také to, že na vlastní pěst ztvárnil golemovskou legendu, s níž kdysi koketovali společně jako začínající filmaři.
Honorář za bondovku, kterou nenatočil
Janu Werichovi se přisuzuje ještě jeden výrok: „Kdo se umí smát sám sobě, má právo se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.“ Jeho chování vůči mocným té doby jako by z něj občas vycházelo.
V roce 1963 byl oceněn titulem Národní umělec. Když roku 1966 dostal od producenta Harryho Saltzmana nabídku zahrát si po boku Seana Conneryho roli generálního padoucha Blofelda v bondovce Žiješ jenom dvakrát, směl zpoza železné opony odletět i s manželkou na natáčení do Londýna. Mimochodem i když byla role nakonec přeobsazena, protože Werich měl „příliš dobrácký pohled“, obdržel tenkrát celý domluvený honorář.
S nástupem normalizace v 70. letech byl ale s jeho dosud výsadním postavením konec. Předtím totiž v televizním vysílání podpořil tvář pražského jara Alexandra Dubčeka, podepsal i prohlášení Dva tisíce slov.
„To je tak, aby člověk nesměl, tak musí mít nějaký zákaz. Ale mně nikdo neřekl, že nesmím psát, že nesmím hrát, že nesmím být v rozhlase nebo v televizi, že se moje jméno ani nemá vyslovovat v rozhlase. Kdybych já tvrdil, že nesmím, tak bych lhal,“ říkal podle webu iRozhlas.cz v roce 1974 ve Vídni Jiřímu Voskovcovi při jejich posledním osobním setkání.
Dvakrát zvětšené srdce
Roky se léčil s rakovinou hrtanu. Ještě v roce 1978 dostal od Ladislava Smoljaka nabídku zahrát si operního pěvce na odpočinku Bílka v komedii Kulový blesk. Kvůli svému zdravotnímu stavu ji ale musel odmítnout. „Jen ve zpěvu, jen ve zpěvu“ místo něj ve filmu pěje skutečný bard Karel Kalaš.
„Moje mysl spřádá plány, které tělo nemůže dodržet. V krku mám slavíka, na očích brýle, v uších sluchátka, v ústech protézy, u srdce budík a na nohou bandáže,“ charakterizoval na sklonku života svůj zdravotní stav.
Zemřel 31. října 1980. Jeden z lékařů, kteří ho ošetřovali, MUDr. Zdeněk Kaplan před časem pro deník AHA! jeho diagnózu zpochybnil. Připomněl, že rakovina hrtanu byla Werichovi diagnostikována už v roce 1946 (!), takže by se těžko dožil až roku 1980.
„Odmítl operaci, kterou mu měla být část hrtanu vyjmuta, a tak se musel podrobit ozařování,“ popisoval Kaplan. „Jenže ozařování mu zničilo řasinkový epitel v dýchací trubici. Tím, že u Wericha epitel přestal fungovat, se otevřela cesta infekci. Po ozařování tak začal trpět chronickou bronchitidou a recidivujícími zápaly plic. Neustálá bronchitida a zápaly plic výrazným způsobem redukovaly plochu plic. Došlo tam dokonce k rozedmě. To všechno způsobovalo extrémní zátěž na jeho srdce,“ vysvětloval.
Nakonec prý měl Werich srdce více než dvakrát větší oproti normálu. „Ale i tak byl jeho organismus nedostatečně okysličován, takže se v podstatě jeho tělo pomalu dusilo,“ vzpomínal Kaplan, který se o Wericha staral na konci sedmdesátých let v nemocnici Pod Petřínem.
K poslednímu odpočinku byl všestranný umělec uložen na pražských Olšanech. S Jiřím Voskovcem, který zemřel o necelý rok později v Kalifornii, tam mají společný hrob. Vytvořil jej sochař Vladimír Preclík.
Geniální humor Jana Wericha (kterému zdatně sekundoval Vlasta Burian) v pohádce Byl jednou jeden král, si můžou diváci připomenout na kanálu TV Nova Voyo. Právě díky Werichovi se do filmu dostaly i skryté narážky na tehdejší režim a pohádka tak bavila nejen děti. Filmy Až přijde kocour, Medvěd, Uspořená libra či záznamem představení Těžká Barbora připomíná Werichovo výročí také Česká televize ve svém vysílání v prvním únorovém týdnu na ČT art.
