Článek
O tom, co se při natáčení odehrávalo před kamerou, svědčí její filmy. Co se dělo za kamerou a mimo plac, se stalo vděčným námětem „veselých historek z natáčení“, mezi jejichž vypravěči vyniká zejména Miroslav Donutil (72).
Věra Chytilová (†85) byla nepřekonatelná ve vytváření situací, jež si přímo říkaly o šíření v ústním podání – a samozřejmě s notnou dávkou „básnické licence“. Třeba jak se s ní Donutil poprvé potkal, když mu svěřila roli ve filmu Kurvahošigutntág. Prý se skamarádili, když ji označil za „srandovní tetku“. No, dejme tomu.
Za to za ni směl platit gargantuovské porce zmrzliny, které paní režisérka vždy nesmlouvavě zkritizovala: „Tohle má být čokoládová?! To je nějaká náhražka, tohleto…“
Příslovečně drsná bývala ale i k hercům a dalším členům štábu. Když se jí nelíbila práce kameramana nebo střihače, neváhala je praštit nebo po nich něčím hodit, zatímco herce urážela a snažila se je vytočit, aby zachytila jejich přirozené emoce. Milanu Šteindlerovi (66) například nechala během natáčení filmu Kopytem sem, kopytem tam přitlouci šuplík, který měl vytáhnout, a když ho nakonec celý vzteklý vyrval, ještě mu vynadala, že hraje mizerně. Tedy „mizerrrně“, jak to nejspíš znělo vzhledem k její specifické dikci.
Mimochodem - na Barrandově se traduje, že jeden ze svých později proslulých výstupů předvedla ještě jako docela nevýznamná klapka. Najednou zakřičela stop a pak to vysvětlila tím, že „herci přece hráli úplně blbě“.
Její filmy působí dodnes přinejmenším neotřele, rozhodně ale svěže. Až se nechce věřit, že se režisérka narodila už před 95 roky, 2. února 1929.
Když to zastavíte, tak to zaplatíte!
Pro soudruhy, kteří dohlíželi na barrandovskou produkci, byly vesměs neotřelé až příliš. Film Kalamita se například snažili zastavit ještě během natáčení, protože už jeho název považovali za kritiku „vlády všeho lidu“. Neuspěli. Chytilová je vyděsila výhrůžkou, že v tom případě ze svých platů uhradí všechny dosavadní náklady. Točilo se dál.
Režie ji vždycky lákala, nejdříve se však stala filmovou klapkou a časem pomocnou režisérkou na Barrandově, odkud už její cesta vedla na FAMU ke studiu pod vedením Otakara Vávry (†100). Debutovala absolventským filmem Strop, který vyprávěl o manekýnce Marii a jejím poněkud bezvýchodném životě. Dodnes se ve filmových klubech promítá spolu s filmem Pytel blech, který režisérka natočila coby hraný dokument o životě na dívčím internátu textilky v Bělovsi.
Aby si byla jistá autenticitou, neváhala se do internátu na týden nastěhovat a chodit s dívkami do fabriky. Tento přístup je pro její tvorbu typický, stejně jako náročnost vůči ostatním. Ostatně, znala i prostředí mezi manekýnkami. Jako děvče výrazně atraktivního vzhledu se kdysi touto prací živila.
Její domy by spadly
Stejně tak z ní ale mohla být architektka, protože dva roky studovala na brněnské technice. To ale bylo spíš přání otce. „Nebaví mě nic rovně. Mám to ráda křivé a s chybami. Moje domy by určitě spadly,“ komentovala později svůj odchod ze školy.
Vztah s dominantním otcem pravděpodobně poznamenal i její vztahy s dalšími muži. Z její první svatby sešlo. Říkalo se, že jí ženich utekl s věnem. Až později zjistila, že ho na 10 let zavřeli za převádění dětí emigrantů. Ani druhý pokus nevyšel. Manželství s fotografem Karlem Ludwigem s odstupem času označovala jako „tři roky trvající flám“.
Mužský, ti nestárnou…
O svých partnerech říkala, že měla muže na celý život. Jen ne jednoho. Zahrnovalo to i druhého manžela, kameramana Jaroslava Kučeru.
Souhrnně pak o celém opačném pohlaví tvrdila: „No jó, mužský, ti nestárnou. Šediny je zdobí, brýle jim svědčí, vrásky jsou sexy. Žádné křečové žíly. Žádná celulitida. Žádné klimakterium. Ale pak najednou… zdechnou.“
Věra Chytilová zemřela 12. března 2014. Kromě mnoha dalších domácích i mezinárodních ocenění získala například francouzské vyznamenání Řád umění a literatury nebo Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu.
