Článek
„Před tvou moudrostí se vše v prach řítí. Princ chce vědět, zda se neocitnem v síti zlého obra, to je, myslím, otázka dobrá, a zda tedy lépe není místo ve dne jít až po setmění?“ Takhle rafinovaně a navíc ve verších se dotazuje krátkozraký Bystrozraký v jedné z nejslavnějších her Divadla Járy Cimrmana sklerotického děda Vševěda. „A nejhorší ze všeho jsou trpaslíci. Ty potvory vám vlezou všude a strašně rychle se množí,“ odpovídá tázaný poněkud nesouvisle.
Dlouhé roky vedli tuto jevištní konverzaci v představení Dlouhý, Široký a Krátkozraký Zdeněk Svěrák (88) a Jaroslav Weigel (†88). Zatímco Svěrák se stále těší pevnému zdraví, Weigel, starší z této herecké dvojice, zemřel před pěti roky, 5. září 2019. Za svůj dlouhý a plodný život toho ale stihl mnohem víc než si díky fiktivnímu géniovi Cimrmanovi zahrát mnohokrát v divadle a zásluhou jeho duchovních otců Svěráka a Smoljaka také několikrát ve filmu.
Prst ze Zborova
Narodil se 2. ledna 1931 v Rychnově nad Kněžnou. Vyrůstal v rodině sládka pivovaru v Polici nad Metují. Než šel v roce 1937 do školy, uměl už díky staršímu kamarádovi trochu číst.
Cestou ze školy se s velkým zájmem zastavoval před památníkem u radnice, kde kromě soupisu všech padlých v první světové válce byla ve zdi také nika s malou rakvičkou. „Pod ní bylo napsáno: Prst ze Zborova. Vždy jsem si představoval, jak v rakvičce leží něčí prst. Ta bizarní představa mě naplňovala úžasem a vydržela mi mnoho let, než jsem si to jednou přečetl pořádně: Prsť ze Zborova.“
Po absolvování pedagogické fakulty, kde vystudoval výtvarnou výchovu a dějepis, se v polovině 50. let přihlásil do konkurzu vydavatelství Mladá fronta, kde hledali výtvarníka s pedagogickým vzděláním. Přijali ho jako výtvarného redaktora několika dětských časopisů, jako byla například Mateřídouška nebo Ohníček. V 60. letech už spolupracoval jako ilustrátor s časopisem Mladý svět.
Tehdy si poprvé přečetl jednu povídku od Zdeňka Svěráka a velmi se mu líbila. I proto se v roce 1970 připojil k Divadlu Járy Cimrmana, kde začínal jako scénograf a návrhář kostýmů.
„Jeho scény byly zajímavé tím, jak se jim podařilo navodit atmosféru starého Rakouska-Uherska. Stejné byly doprovodné materiály. To, co vnímáme jako podstatu Divadla Járy Cimrmana, je do značné míry zásluha právě Jaroslava Weigla,“ upozorňuje divadelní recenzentka Radmila Hrdinová.
Gagarin versus Voskovec a Werich
Přinejmenším stejně důležitý byl ale pro jeho rozhodování vyhazov z redakce tehdy nesmírně populárního týdeníku. „V roce 1969 nám spočítali všechny průšvihy, které jsme kdy měli od roku 1959 do roku 1968,“ vzpomínal později pro projekt Paměť národa.
Jeden z největších nastal, když z tiskárny vyšlo číslo věnované Voskovcovi a Werichovi k 35. výročí jejich Vest Pocket Revue, místo aby oslavovalo výročí letu Jurije Gagarina. Na obálce byl Voskovec a Werich a věta „Nikdy nebylo tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř“.
Do stánků v Praze se už ráno dostal první náklad asi 20 tisíc výtisků. Když na to soudruzi přišli, rotačky se musely zastavit a všechny časopisy byly okamžitě staženy z prodeje. Na titulní straně se nakonec přeci jen objevil Gagarin.
70. léta a Cimrman
Cesta mezi „Cimrmany“ ale nebyla tak úplně jednoduchá. Protože nebyl v uměleckém svazu, a nemohl tedy po odchodu z „Mlaďáku“ zůstat na volné noze, nechal se Weigel zaměstnat v inzertní kanceláři Mladé fronty na minimální úvazek. Mimo svou pracovní náplň tam vystavoval výtvarné práce svých kamarádů. Vedle toho se živil jako grafik v různých časopisech. V 70. letech pod pseudonymem Holten vytvářel spolu s Kájou Saudkem legendární kreslený seriál Lips Tullian.
Do divadla ho přivedl Ladislav Smoljak, s nímž se poznali v redakci Mladého světa. Stal se jeho výhradním propagačním výtvarníkem, později scénografem, kostýmním výtvarníkem a nakonec také hercem.
„Poetiku Divadla Járy Cimrmana jsem chytil okamžitě. Dokonce jsem byl tak drzý, že po Hospodě na mýtince jsem jim napsal takový seminář o detektivkách, o tom, že Cimrman byl kriminalista, a spolu s dalšími asi třemi semináři jsem to nahrál na kazetu, pokaždé jiným hlasem, a strčil to Láďovi Smoljakovi. Pustili si to a Svěrák prý říkal: ‚Jo, toho k nám vezmeme.‘ Tak jsem se nechal zblbnout. Z mého námětu na detektivku Vražda v salonním coupé ale pochopitelně nezbylo nic, mimo sochy,“ smál se s odstupem času Weigel.
Dočkal se i několika menších rolí ve filmech z autorské dílny Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka. Viděli jsme jej jako Rouska v komedii Marečku, podejte mi pero!, uvaděče na výstavě v Jáchymovi, číšníka ve Vrchní, prchni!, pana Pecháčka ve snímku Rozpuštěný a vypuštěný nebo učitele fyziky ve filmu Jára Cimrman ležící, spící. Jeho posledním filmem byla hořká komedie Jana Svěráka Vratné lahve.
