Článek
Hvězdný americký herec Danny DeVito (80) mu vděčí za roli, která v roce 1975 akcelerovala jeho filmovou kariéru. Ve Formanově Přeletu nad kukaččím hnízdem měl původně jednoho z pacientů psychiatrické léčebny hrát Jára Kohout, nedostal ale svolení od svého hlavního chlebodárce, rozhlasové stanice Svobodná Evropa.
K této pozoruhodné alternaci by nikdy nedošlo, kdyby Jaroslav „Jára“ Kohout, populární prvorepublikový herec, zpěvák a kabaretiér, neprojevil v roce 1948 dostatek předvídavosti. Správně vytušil, že za nově nastolené vlády pracujícího lidu nebude mít na růžích ustláno a mohla by na něj dopadnout i železná pěst dělnické třídy. Komunisté ostatně už jasně naznačili jeho životní perspektivu, když mu znárodnili divadlo a zakázali mu hrát, takže radši emigroval.
Domluvil si vystoupení pro celníky a pohraničníky v Aši. Zatímco je bavil svými osvědčenými šprťouchlaty, k nimž patřil i převlek za skutečného kohouta, převaděč dostal jeho ženu a dcery do Německa. O přestávce se vytratil i Jára a zamířil k lesu na čáře. Kostým si nechal na sobě. Kdyby ho načapali kolegové těch, které předtím rozesmával, byl připraven předstírat náhlé pominutí smyslů. Nakonec to nebylo nutné, hranice zdárně překonal. Vyhráno ale neměl.
Nová kariéra, noví parťáci
S rodinou jej zavřeli do utečeneckého tábora, po dalších podobných jezdil a bavil české krajany. Pak obdržel pozvání francouzského rozhlasu a odjel do Paříže, kde působil v podniku El Monico. Tam se ocitl na jevišti po boku šansoniérky Édith Piaf (†47), tanečnice Josephiny Bakerové (†68) nebo zpěváka a herce Yvese Montanda (†70).
V roce 1951 mu pozdější ministr kultury Pavel Tigrid (†85) nabídl práci v nově vznikající rozhlasové stanici Svobodná Evropa v Mnichově. Jára se přestěhoval zpátky do Německa, ale po krátké době přešel jako redaktor a hlasatel do pobočky rádia v New Yorku, kterou pro změnu vedl Ferdinand Peroutka (†83). Ano, ten novinář, jemuž exprezident Zeman přiřkl údajné autorství údajného článku s údajným titulkem Hitler je gentleman. Celý Hrad se pak dlouho marně pokoušel toto fiktivní dílo dohledat – a stát se nakonec musel za svou zbabělou hlavu omluvit pozůstalým.
Se začínající Barbrou Streisandovou (82) si zahrál na Broadwayi v dramatu Ze života hmyzu podle předlohy Karla Čapka. Jeho vykulený výraz našel uplatnění v reklamách a objevil se i v několika hollywoodských filmech. V roce 1971 mu dal příležitost Miloš Forman (†86) ve snímku Taking Off a přidal se i Woody Allen s rolí v komedii Banáni. Další nabídku od Formana už musel odmítnout.
Komik, nebo zubní technik?
Narodil se před 120 lety, 9. prosince 1904, v Praze do takzvaně „lepší rodiny“. Učil se tančit a hrát na housle, brzy začal ochotničit. V sedmnácti letech založil se spolužáky kabaretní spolek Sketch, což ale jeho otce, úředníka z továrny na kaolín, zrovna nenadchlo. Budoucnost svého prostředního syna (Jára měl staršího bratra Alfréda a mladšího Jana) si představoval jinak.
Nechal ho vyučit zubním technikem a Jára tuto potřebnou profesi chvíli skutečně provozoval. Byl to pro něj ale spíš takový vedlejšák, kterému se věnoval, když zrovna nehrál. Na jednom večírku potkal Ference Futuristu (†55), který se na jevišti ksichtil stejně jako on, slovo dalo slovo a začali vystupovat spolu. Třetím parťákem se stal Ferencův bratr Eman Fiala (†71). Hráli spolu devět let.
Jára pak jako sólista účinkoval v kabaretech a zábavních podnicích po celé Praze. Smáli se mu U Znamenáčků, ve smíchovské Aréně, v karlínském Varieté, v Rokoku, v Červeném esu nebo v Tylově divadle v Nuslích. V několika scénách také řediteloval a k tomu vedl vlastní biograf, vinárnu U Kohouta a půjčovnu kostýmů.
Před kameru se poprvé postavil ještě v éře němého filmu. Roku 1922 si zahrál v komedii Venoušek a Stázička. Film se dochoval jen částečně. Veseloher pak natočil spoustu. Jednu z nejvýraznějších rolí pro něj připravil Karel Lamač ve snímku Na tý louce zelený (1936), kde Jára ztvárnil věčně podnapilého hajného Štětivce. Kromě toho se objevil ve známých filmech Pobočník Jeho Výsosti (1933), Jedenácté přikázání (1935), Kristian (1939) nebo Hotel Modrá hvězda (1941).
Zachránil Osvobozené, jeho zachraňoval esesák
Roku 1926 se oženil s tanečnicí Boženou Grünwaldovou přezdívanou Mimi. Narodily se jim dvě dcery. Až po třinácti letech manželství se dočkali i syna, který dostal po otci jméno Jaroslav. V roce 1943 ale zemřel na zápal plic. Byly mu teprve čtyři roky. Penicilin, který by mu nejspíš pomohl, sice už existoval, v zemi okupované Němci se ale sehnat nedal.
Jako na známého podnikavce se na něj ve chvíli, kdy už byla válka na spadnutí, obrátili Voskovec s Werichem a nabídli mu, aby od nich převzal Osvobozené divadlo. Chystali se emigrovat do Ameriky, toužebně si ale přáli, aby jejich úspěšný projekt fungoval dál. Kohout souhlasil, převzal licenci, zaplatil jim odstupné 250 tisíc korun a navíc se zavázal, že převezme celý herecký soubor a také bude po dobu Werichovy nepřítomnosti podporovat jeho matku. Scéna pak začala fungovat jako Divadlo U Nováků a Jára se stal její hlavní hvězdou.
Podstatnou složkou úspěchu byla ale vystoupení plná více či méně skrytých protiněmeckých narážek. Principál byl nakonec kvůli tomu zatčen a skončil v obávané pankrácké věznici. Na svobodu ho dostal velký fanoušek: Nikoli ovšem český vlastenec, ale příslušník zbraní SS… Zbytek války strávil Jára pro jistotu na venkově, kde místo vlastního divadla vystupoval v tělocvičnách a sokolovnách.
Když mladší, tak pořádně
Koncem 70. let Jára v emigraci ovdověl, cítil se stále osamělejší a čím dál víc se mu stýskalo po domově. Do vlasti se vrátil hned v roce 1990; a brzy si našel i novou, mladší manželku Marcelu. Původně za ním jako novinářka přišla udělat rozhovor. „Byl to ten nejslušnější a nejhodnější muž, jakého jsem poznala,“ svěřila se jeho choť Týdeníku Televize. Nevadilo jí, že se narodila celých 60 let po něm.
Jára ale přece jen už měl rád svůj klid a občas se ponořil hluboko do vzpomínek. „Nepromluvil třeba celé odpoledne, ale stačilo, aby vyšel na ulici, někdo ho oslovil a hned to byl zase ten rozjařený stařík, který rád bavil okolí,“ vzpomínala paní Kohoutová.
Těšil se na hřbitov za kamarády
Hostoval v Semaforu v inscenaci Strejček z Ameriky a v představení Hudebního divadla Karlín se po mnoha letech vrátil k postavě hajného Štětivce. Lékaři mu sice diagnostikovali rakovinu prostaty, přesto se znovu pustil také do filmování. Objevil se v komediích Ještě větší blbec, než jsme doufali (1994) a Divoké pivo (1995). Premiéry té druhé se ale už nedožil. Zemřel 23. října 1994 krátce před 90. narozeninami.
Přál si, aby byl pochován na pražském Vyšehradě, kde odpočívá řada slavných herců v čele s Vlastou Burianem. Měl to dobře promyšlené, o čemž svědčí jeden z jeho posledních výroků: „Budu tam mít plno dávných kamarádů, takže tam bude i po smrti určitě veselo.“
