Článek
Co by se stalo, kdyby si patnáctiletá studentka zdravotní školy a nadšená ochotnice z Prostějova nepřišla jednoho dne roku 1954 pro podpis Jana Wericha do jeho herecké šatny? Asi by byla sestřičkou někde na Moravě a její jméno by znali jen pacienti.
Tahle nepřehlédnutelně půvabná slečna se ale odvážila, o autogram si řekla a stala se díky tomu jednou z našich nejslavnějších pohádkových princezen. Jen to nebylo tak jednoduché, jak by se z úvodních řádků mohlo zdát.
Najdi tu s modrýma očima!
Jan Werich tehdy společně s režisérem Bořivojem Zemanem připravoval pohádku Byl jednou jeden král a hledal představitelky svých filmových dcer. Taky Marušku, která má tatínka „ráda jako sůl“. Chtěl, aby byla hodně mladá. V šatně se proto děvčeti nejen podepsal, ale zároveň si zapsal její jméno i adresu. Byla to jakási Milena Dvorská (†71) z Prostějova.
Nadchlo ji to a už se viděla, že bude filmovat. Jenže pak se dlouho nic nedělo, z Barrandova se neozývali. Werich totiž ten papírek prostě ztratil. Požádal proto jednoho ze svých přátel: „Najdi mi v Prostějově rodinu Dvorských, která má dceru s modrýma očima.“ A on to dokázal.
Dostala pozvání na kamerové zkoušky, při nichž ji údajně oblékli do kostýmu Aleny Vránové z pohádky Pyšná princezna. S kostýmem i kamerou si dokonale porozuměla. O Vánocích (které se tehdy směly psát jen s malým v) jí pak přišel z produkce telegram s oznámením, že roli dostala.
Rážovi vadilo, že neumí líbat
Ani tehdy ale ještě neměla úplně vyhráno. Natáčení bylo rozplánované skoro na tři čtvrtě roku a ona neměla v Praze kde bydlet. Do vily na Kampě si ji tedy nastěhoval sám Werich. Stala se členkou rodiny. Věkově nejblíže jí byla Jana Werichová (†45), tehdy už studentka herectví. Milena Dvorská s ní sdílela podkroví. Aby byla užitečná, žehlila panu domácímu košile, vařila návštěvám kávu… Měla ale velkou trému ze všech těch intelektuálů, kteří se v domácnosti střídali na návštěvách.
A ještě větší trému měla ze svého hereckého partnera Vladimíra Ráže (†77). Scénář jim předepisoval poctivý polibek. Mladičká herečka ovšem byla debutantkou nejen před kamerou, ale i v této oblasti. Záběr se opakoval snad patnáctkrát, než byl režisér alespoň jakž takž spokojen. Ráž už toho ale měl plné zuby a dalo mu hodně práce nedat to najevo, půvab nepůvab.
Na DAMU bez maturity
Hned po pohádce Byl jednou jeden král dostala další nabídku na filmování. Tentokrát to byl Anděl na horách, kde se potkala s dalším hereckým velikánem Jaroslavem Marvanem (†72). Při natáčení se seznámila s Vlastou Fabiánovou (†78), tehdy profesorkou na DAMU, a ta ji připravila ke zkouškám. Vzali ji v osmnácti, bez maturity. Jejím profesorem se stal Radovan Lukavský (†72).
Po škole získala angažmá v Divadle E. F. Buriana. Tehdy bylo běžné, že herci (ale i další vysokoškoláci) odcházeli „na umístěnku“ do různých, často odlehlých částí republiky. Proto si tím víc vážila možnosti zůstat v Praze. V té době – stejně jako dnes – to byla zároveň poukázka na další filmové a později i televizní role.
Jenže zjistila, že je těhotná. Zrovna natáčela s režiséry Miroslavem Hubáčkem a Vladislavem Delongem film Začít znova. V jedné ze scén ji měl svádět Vladimír Menšík (†58). Ten později ve svých pamětech vzpomínal, že právě tahle klapka se dlouho odkládala, hereččino těhotenství mezitím pokročilo a ona scénu nakonec odmítla hrát, aby neutrpěla zdravotní újmu. On pak musel „obcovat“ s matrací napěchovanou slámou.
Otcem byl bulharský student režie Orfei Georgiev Cokov. Chodili spolu pět let, netajil se ale tím, že se po škole chce vrátit do vlasti. Ona zase hodlala zůstat v Praze. Přesto se rozhodla, že si dítě nechá. Pro dceru Lucii to znamenalo dětství u babičky a dědečka ve Vidnavě na severní Moravě. Vyrůstala u nich až do šesti let. Její máma neměla v Praze byt a přespávala v herecké šatně v divadle. Jejich budoucí vztahy to silně poznamenalo.
Spasitel světa a osm dětí
Dcera Lucie se provdala za Jana Dvorského, který si později začal říkat Parsifal Imanuel, nebo také Syn Člověka, Vyslanec Boží nebo nový Mesiáš. Měla s ním postupně osm dětí, kvůli jejich školní (ne)docházce se o rodinu začaly zajímat úřady. Všichni nakonec skončili v belgickém exilu. Platí tam totiž zákon, že se děti musí vzdělávat, není ale podstatné kde.
„Byla to stará dáma a neměla nejlepší životosprávu, takže se to dalo čekat. Nebyla nejmladší, její smrt je přirozená,“ komentovala Lucie před 15 roky smrt matky s tím, že smutek necítí a ta zpráva pro ni má stejný význam jako úmrtí kohokoliv jiného, koho zná z televize. „Babičku a dědu jsem milovala. V šesti letech mě máma od nich vzala do Prahy, já chtěla zpátky,“ pokoušela se vysvětlit svůj postoj pro web Lidovky.cz.
Na sklonku života už někdejší pohádková Maruška nevystupovala, nehrála a téměř nevycházela z domu. Jednou se ale na prahu jejích dveří objevila nejstarší vnučka Julie, které se podařilo z Belgie od rodičů utéct. Tehdy zažila s touto větví své rodiny alespoň kousek štěstí.
Více než 40 let byla ale vdaná za herce Josefa Krause, se kterým měla syna Jakuba. Ten se stal kameramanem.
Přátelé chartisté
Poté, co vznikla Charta 77, byla stejně jako kolegové vystavena nátlaku, aby podepsala takzvanou Antichartu. Řediteli Divadla E. F. Buriana Josefu Větrovci řekla, že nemůže. Cítila dokonce nutnost osobně vysvětlit důvody předsedkyni Svazu dramatických umělců Jiřině Švorcové: Měla mezi chartisty přátele.
Roli ve hře jednoho z nich Josefa Topola s názvem Dvě noci s dívkou označovala za svou nejmilovanější. Začátkem 70. let už se ovšem nesměla hrát v Praze, jen na zájezdech.
Nakonec však kapitulovala, rozplakala se a podepsala. Nevzpomínala na to nikdy ráda. Umožnilo jí to ale dál pracovat. Zahrála si mimo jiné ve filmech Vesničko má středisková, nebo Poslední růže od Casanovy.
Revolucionářka bez práce
Stávku, na níž se dohodli divadelníci se studenty, oznámila 18. listopadu 1989 na Václavském náměstí právě ona. Paradoxně ji pak ale sametová revoluce připravila o práci. Divadlo E. F. Buriana, kde stále působila, bylo zrušeno. Na půl roku se uchytila v administrativě nového prezidenta Václava Havla. Přesněji řečeno třídila dopisy v podatelně na Hradě… Brzy poté odešla do důchodu.
Hrála ale dál, ke spolupráci do obnoveného Divadla Na Fidlovačce ji přizval Tomáš Töpfer, dávný kolega a kamarád z Divadla E. F. Buriana. Jezdila po republice s divadelní společností Háta, hrála v seriálech Ulice a Letiště. Spolupracovala s Fondem ohrožených dětí, zajímala se o psychologii.
Maminka dětských herců
Herečtí kolegové vnímali paní Milenu, která se z nezkušené princezny stala postupně výraznou charakterní herečkou, velmi pozitivně. „Můj muž Jan Potměšil má za sebou mimo jiné poměrně rozsáhlou kariéru dětského herce a mě a naše dva syny nikdy neomrzí historky o slavných hercích nebo režisérech, které v té době na natáčení potkal. Viděl je tehdy očima kluka, nevnímal, jak moc jsou slavní, nezajímalo ho jejich politické smýšlení, byla s nimi prostě zábava, byli milí nebo ne,“ popisovala pro časopis Reflex hercova manželka Radka.
Když se 22. prosince 2009 objevila v médiích zpráva o úmrtí Dvorské, pustili lékaři Potměšila zrovna z nemocnice. „Měl jsem ji moc rád, několikrát mi hrála maminku,“ řekl tehdy.
