Článek
Jaké je vaše největší přání? Jet do Vídně. Otázka a odpověď v anketě týdeníku Mladý svět jasně ukazuje, jaké bylo postavení hvězd pop music a jejich životní perspektivy za časů socialismu. V anketě odpovídaly první tři desítky československých zpěváků a zpěvaček podle umístění v historicky prvním ročníku Zlatého slavíka.
Ta, co toužila po Vídni, se jmenovala Edita Štaubertová. Mužská a ženská kategorie ještě nebyly oddělené, takže obsadila 27. příčku, hned za Milanem Drobným (80). Psal se rok 1963, jí bylo 23 let a pracovala jako prodavačka obuvi.
Být to dnes, asi by rychle pověsila boty na hřebík a začala se věnovat budování profesionální kariéry (pokud by ji už dávno neměla rozjetou, a to v globálním měřítku). Měla za sebou megahit Babičko, nauč mě charleston, v němž slova Ludvíka Binovského zhudebnil Ludvík Podéšť a nahrál jej Orchestr Karla Vlacha. Vznikl podle něj dokonce jeden z prvních tuzemských videoklipů. Ale ryzích profesionálů v dnešním slova smyslu bylo tehdy vůbec poskrovnu.
Hledáme nové zpěváky
Narodila se před 85 roky, 21. dubna 1940. Vychodila dvouletou obchodní školu, jako prodavačka měla tedy tu nejlepší kvalifikaci. Zpěv ji ale lákal tak silně, že ho další dva roky studovala na Pražské konzervatoři. Veřejně vystupovat začala s amatérským souborem a zúčastnila se i prvního ročníku soutěže Hledáme nové zpěváky. Tou mimochodem prošla třeba i Helena Vondráčková a další pozdější hvězdy naší populární hudby.
Edity si na soutěži všiml „lovec talentů“, klavírista, skladatel, hudební aranžér, scenárista, režisér a korepetitor Karel Mareš. Její nadání začal obrušovat také dirigent, hudební dramaturg, sbormistr a skladatel Harry Macourek.
V roce 1959 byla přijata do Studia mladých zpěváků Československého rozhlasu a v roce 1961 se jí podařilo získat angažmá v pražském revuálním divadle Alhambra. Scéna s kořeny v dobách první republiky patřila k nejvyhledávanějším zábavným nočním podnikům. Edita ve Varieté Alhambra vystupovala šest let, současně ale byla i populární tváří různých domácích i zahraničních estrád. Navíc externě spolupracovala s televizí i rozhlasem a zahrála si také ve filmech.
Podskalského oblíbenkyně
Před kamerou se mihla poprvé už v roce 1961 v televizní hudební komedii režiséra Zdeňka Podskalského Ztracená revue. Exceloval v ní Miloš Kopecký, v roce 1962 byla oceněna na mezinárodním televizním festivalu v Montreux Stříbrnou růží a Cenou kritiky a získala i další festivalová ocenění.
Podskalský si na Editu vzpomněl i o šest let později, tentokrát s postavou pouliční zpěvačky, když plánoval obsazení svého dalšího hudebního projektu, romantické komedie s písničkami Karla Hašlera Ta naše písnička česká. A režisér Josef Mach jí o rok později svěřil opravdovou roli, Čačalovu ženu v komedii Objížďka. Záměrem bylo vytvořit jakousi českou variantu francouzských Zvonokos.
Ze starého spirituálu hit
Vystupovala také v populárním pořadu Babiččina krabička, hudebním pásmu, v němž oblíbení herci a zpěváci připomínali divákům nesmrtelné šlágry z dob dávno minulých. V repertoáru měla kolem čtyř stovek písní, pro rozhlas jich natočila sedm a na desky asi 15.
Na obrovský úspěch „babiččina charlestonu“ ale navázala už jen jednou, Zlatými střevíčky z roku 1964. Původně se jedná o americký spirituál Golden Slippers pocházející z doby po válce Severu proti Jihu. Vedoucí zpěvák se v něm ptá sboru, co si oblečou, když se připojí k Nebeskému sboru. Zlaté střevíce, zní odpověď.
Později vznikla v USA i parodie na tuto píseň, které se přidržel i český textař Vilda Dubský, když pro Editu Štaubertovou tento tradicionál upravoval, připomíná web brno.rozhlas.cz.
Dvě dekády pauzy
Nejčastěji zpívala s orchestry Slávy Kunsta a Karla Vlacha, později občas zabrousila i do dechovky. Pod křídly umělecké agentury PKS a Pragokoncertu se účastnila úspěšných zábavných estrád, s nimiž se podívala i do Maďarska, východního Německa a Polska. Jen do té Vídně ne.
S nástupem normalizace v 70. letech ale z pódií, obrazovek i filmového plátna zmizela. Naposledy se před kamerou mihla v roce 1971 v bezejmenné roli v další Podskalského hudební komedii Alfons Karásek v lázních. Po pauze, která trvala dvě dekády, se v 90. letech objevila v pořadu ostravského televizního studia Legendy populární hudby.
O její smrti média neinformovala. Jen díky novináři, spisovateli a textaři Ondřeji Suchému, respektive jeho webu semanovice.cz, víme alespoň to, že skonala v listopadu 2010 v bytě v pražském Motole. Dožila tam v ústraní a skromně. Její písničky ale žijí dál.