Článek
Celá maminka, nebo celý tatínek? To bývá zásadní otázka, kterou řeší nad kočárkem s novorozenětem příbuzní z obou stran. V případě malé Světluše, které se později začalo říkat zkráceně Světla, bylo už tehdy celkem jasno, a jak šel čas, veškeré pochybnosti definitivně zmizely. Tatínkovi jako by z oka vypadla. Bohužel.
Sochař a dekoratér Vlastimil Amort rozhodně nepatřil k obdivovaným krasavcům. Profesně byl ale úspěšný. První zkušenosti získal při práci na umělecké výzdobě městského divadla v Plzni, na tehdejším mostě Františka I. (pozdější most Legií) v Praze, podílel se na dekoracích fasád mnoha budov v Uherském Hradišti, Uherském Brodě a Luhačovicích. Rakousko-Uhersko mu začalo být malé. Takže krátce poté, co se 7. ledna 1911 stal hrdým otcem, odstěhoval se s rodinou do Moskvy.
Vytvářel pomníky ruských vojevůdců a šlechticů, které po „Velké říjnové socialistické revoluci“ bolševici strhli a rozbili. Domů se vrátil jako legionář. V Československu se pak podílel na řadě velkých uměleckých projektů, třeba odlití bronzových vrat pro katedrálu svatého Víta podle modelu sochaře Otakara Španiela.
Otec legionář, dcera komunistka
Jeho dcera mezitím prošla soukromou hereckou průpravou a na doporučení Saši Rašilova se stala elévkou v pražském Národním divadle. Záhy získala stálejší angažmá v holešovické Uranii, ve vršovickém Divadle Aloise Jiráska a v letech 1932–1935 v bratislavském Slovenském národním divadle.
Otce jako legionáře by ze sympatií ke komunistům nikdo nepodezíral, dceři se naopak tahle „novinka“ velmi zalíbila. Každopádně když do Československa vtrhli němečtí okupanti a komunisté byli mezi těmi, kdo proti nim organizoval odboj, zapojil se do něj vlastenec Amort – jak připomíná Wikipedie – coby výtvarník a distributor ilegálních periodik V boj! a Rudé právo. Dcera to udělala z přesvědčení. Gestapo je zatklo oba.
Otec pak prošel koncentračními tábory v Terezíně a Mauthausenu, dcera se dostala do Osvětimi. A také do rukou zrůdy s lékařským diplomem jménem Josef Mengele. V rámci svého „výzkumného úkolu“, jak uměle zvýšit pravděpodobnost, aby Němky rodily dvojčata, případně vícerčata, na ní a dalších vězenkyních prováděl pokusy, kvůli kterým později nikdy nemohla mít děti. A kvůli nimž, jak se později všeobecně soudilo, také začala nenávidět lidi kolem sebe. Oni jí buď opláceli stejnou mincí, nebo se jí báli.
Rudá Twiggy
Po válce hrála v Divadle 5. května, Městských divadlech pražských a Divadle na Vinohradech, ze kterého odešla v roce 1980 na odpočinek. Podle historiků tam ovšem stihla mimo jiné zorganizovat petici požadující trest smrti pro kolegyni Jiřinu Štěpničkovou přistiženou při pokusu o ilegální útěk za hranice.
Divadelní teoretici oceňovali, že její herecký důraz nebyl kladen na mimiku, práci s tělem či na masku, ale spočíval v mluveném slově, propracovaném výrazu a zejména pečlivé výslovnosti. Dlouhá léta byla profesorkou herecké tvorby před mikrofonem na pražské DAMU. Co také beznadějně nepůvabnému děvčeti zbývalo.
„Nenávisti k lidem a traumatu války se nikdy nezbavila,“ vzpomínala na ni pro Blesk.cz herečka Antonie Hegerlíková (†89). Kolegové se jí báli, za zády o ní posměšně mluvili jako o „Rudé Twiggy“. Twiggy jako posměšný odkaz na její protipól, vyzáblou britskou módní ikonu, rudá proto, že víc než hraní se začala postupně věnovat různým komunistickým a dalším z toho vyplývajícím funkcím.
Ladislav Županič (†80) zažil, jak Amortová v rozhlase ječela na své studenty. Ohradil se proto a sdělil jí, že takový přístup ničemu nepomůže. Chtěla mu na to něco jedovatého odpovědět, jenomže jakmile otevřela ústa, vypadly jí umělé zuby. A to se opakovalo ještě při dalším pokusu. Nakonec ho prý alespoň zpražila jedním ze svých zlých pohledů. Jenže tím to pro ni asi neskončilo.
„Nějaký čas poté jsem byl v rozhlase podepisovat smlouvu na nějakou další inscenaci a zjistil jsem, že mě přesunuli ze čtvrté umělecké třídy do nižší – právě podle zařazení do tříd jsme byli placeni. Šel jsem se na to zeptat do kanceláře, kde mi řekli, že to asi bude omyl, že mi dají vědět. A dávají mi vědět až dodneška. Vím stoprocentně, že v rozhlase existovala od paní Amortové černá listina, na které jsem byl,“ vylíčil Županič ve zmiňované knize.
Sama v přeplněném kupé
Česká kinematografie ji zaměstnávala jen velmi zřídka. Cítila se filmaři opomíjená, typově ale opravdu nezapadala do žádné z běžných škatulek. Poprvé se na plátně představila jako venkovanka Komínková v Krejčíkově dramatu Ves v pohraničí z roku 1948.
Zahrála si ale také ve filmech Hop a je tu lidoop či Případ Lupínek. Do něj Amortovou obsadil Václav Vorlíček (†88).
„Herci ji neměli rádi. Byla hlavní komunistický ideolog ve vinohradském divadle, zahořklá, osamocená žena. Nikdo s ní nechtěl být, stranili se jí, protože se báli, že je udá. Pěkně ji charakterizoval Jaromír Hanzlík. Jednou jeli na zájezd vlakem a Jarda si šel zakouřit nebo co. Když se vrátil do kupé, kde na sobě byli namačkaní rozchechtaní herci, vyprávěl jim, že musel projít kolem kupé, kde sedí Amortová. Zatímco oni byli stísnění jako sardinky jeden na druhého, aby nikdo nemusel k ní, ona v tom svém seděla úplně sama. Z toho vznikla hláška, že dřepěla sama v přeplněném kupé,“ vzpomenul Vorlíček ve své biografii Pane, vy jste režisér.
Podle Antonie Hegerlíkové ale měla Amortová i svou druhou stranu, kterou většina lidí neviděla. „Coby bezdětná adoptovala chlapce, o kterého se moc hezky starala,“ prozradila jednu z mála věcí, která se ze soukromí Amortové ví. Jednou z těch dalších je záznam z matriky, podle kterého se provdala za herce Karla Beníška (†66).
Zemřela před 40 roky 14. března 1985.
