Článek
„Před kamerou se svlíkat nebudeš, to si nech jenom pro mě!“ Nějak takhle reagoval v roce 1932 už tehdy slavný filmový milovník Hugo Haas (✝67), když dostal do ruky scénář filmu Extase, jehož natáčení připravoval režisér Gustav Machatý (✝62). Haasova (zatím ve filmovém světě zcela neznámá, mezi pány z lepší společnosti ale už poměrně populární) milenka Adina Mandlová (✝81) totiž o hlavní roli hodně, opravdu hodně stála.
Mělo to ovšem svá ale. Na plátně by neukazovala jen odhalený kotníček, což se tehdy považovalo za vrchol filmové erotiky. Musela by odhalit úplně všechno. A to Haas, který pro tehdy 22letou vycházející hvězdičku už chystal kariéru založenou na jiných kvalitách, nemohl připustit.
Příležitosti se ochotně chopila rakouská herečka Hedy Kiesler, narozená jako Hedwig Eva Maria Kiesler, později známá jako Hedy Lamarr. I jí bylo podle oficiálních údajů 22 let, žádného vlivného milence, přes jehož zákaz by „nejel vlak“, ale po boku neměla. Možná i proto, že – jak později přiznala – jí v té době ve skutečnosti bylo teprve 17 a režisérovi nestydatě zalhala. Jinak by ji ale jako nezletilou nemohl angažovat.
Byla to stejná nestydatost, kterou pak moralisté celého světa filmu vyčítali. A která z něj udělala jedno z děl světové kinematografie, na která se prostě nezapomíná. Premiéru měl před 91 lety, 20. ledna 1933.
Česky, německy, nebo francouzsky?
Ono se řekne premiéra, ale tehdy to znamenalo mít mimo jiné připravených hned zpočátku víc jazykových verzí. Film šel do kin v české, německé a francouzské kopii, přičemž česká byla vlastně jen předabovanou německou verzí. Hlavní postavě Evě, kterou ztvárnila Hedy Lamarr, propůjčila svůj hlas Jiřina Štěpničková, Adama nadaboval Jiří Plachý a Evina otce Bedřich Vrbský.
Režisér počítal i s tím, že při expanzi do zahraničí (s níž neskromně, ale realisticky, počítal rovněž) by mohly explicitní erotické scény poněkud vadit. Pro německé cenzory proto připravil decentnější verzi, v níž půvaby hlavní hvězdy při koupání „na Evu“ zakrývaly strategicky rozmístěné keře. V Německu, kde se právě dostávali k moci nacisté, ale s nahotou vlastně problém neměli. Obyvatele země, která dala světu „Freikörperkultur“, nemohlo nějaké to odhalené ňadro rozházet.
Rozházelo je ale jiné odhalení. Hedy Lamarr totiž měla židovské předky, takže film nakonec svým krajanům nezatrhli cenzoři, ale osobně říšský kancléř, pozdější „vůdce“ Adolf Hitler.
Připojil se k němu i nejvyšší představitel katolické církve, tehdejší papež Pius XI. Ten film svým ovečkám sice nemohl přímo zakázat, vřele jej ale nedoporučil. Film byl totiž v roce 1934 uveden na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách, kde vyvolal – jak jinak – skandál.
Digitálně restaurovaná kopie se mimochodem po 85 letech na festival vrátila, aby slavnostně zahájila program ročníku 2019. Během restaurování se ale zjistilo, že některé jeho části „prostě nejsou“. Promítači si je totiž, už někdy před řadou desetiletí, vystříhávali…
Sněhurka i zářez pro Kennedyho
Před vlivem církevního tmářství se sice utéct nedalo, protože mělo a stále má globální charakter, před Hitlerem naštěstí vyvolení jedinci prchnout mohli. Pokud si ovšem včas přiznali, že lépe už bylo a mnichovskou dohodou nic nekončí. Docela se také hodilo mít peníze na lodní lístek do USA.
Tam se také postupně přesunuli Hedy Lamarr, Gustav Machatý, ale třeba i Hugo Haas. Zatímco emigranti obecně za „velkou louží“ nikdy neměli tak docela na růžích ustláno, krásné Rakušance s celosvětově proslulým tělem stlali prominentní Američané naopak velmi ochotně. Stala se postupně milenkou Charlie Chaplina nebo spisovatele Ericha Marii Remarqua. Zářez na pažbě (dokud se tam ještě nějaké zářezy vůbec vešly) představovala údajně i pro pozdějšího prezidenta J. F. Kennedyho. Walt Disney podle ní stvořil tvář animované Sněhurky, přičemž jeho motivace není doložena. Třeba se mu prostě líbila…
Jako herečka dosáhla dokonce na nejvyšší hollywoodskou metu. Snímek Samson a Dalila z roku 1949, v němž hrála roli Dalily, získal Oscara. Většině hvězd by taková kariéra stačila, aby zbytek života strávily sepisováním pamětí. Hedy Lamarr je ostatně v roce 1966 také vydala.
Vzpomínala v nich na okolnosti, za kterých k natáčení „krásy bez závoje“ svolila. „Proti nahé scéně jsem protestovala, byla jsem přece děvče z dobré rodiny, ale hrozně jsem se bála zrušení smlouvy. Machatý hrozil, že když odmítnu, tak film zkrachuje a všechny ztráty si potom budou hojit na mně. A tak jsem se přece jen nakonec uklidnila a jako vyplašená laň přeběhla těch tři sta metrů, jak mě Pánbůh stvořil.“
Role došly, nastoupily vynálezy
Jenže tahle paní měla na víc než provokování cenzorů, pospávání s celebritami nebo sepisování vzpomínek. V hlavě se jí totiž vylíhlo i několik vynálezů, které se staly součástí našeho každodenního života.
Třeba svítící obojky pro psy. No dobře, bez těch bychom se asi snadno obešli. Hedy Lamarr ale vymyslela i systém skládání papírových kapesníků, který umožňuje jejich postupné vytahování z krabice. Když si do sklenice s vodou házíte rozpustnou šumivou tabletu, těžíte rovněž z její invence.
Patentovat si ale dala jediný vynález: tajný komunikační systém založený na přeskakujícím rádiovém signálu, který nelze odposlouchávat. Možná by se na něj zapomnělo, ale na jeho principu později vznikl systém přenosu dat pro dnešní satelitní a mobilní sítě nebo navigační systém GPS.
Poslední film herečka natočila v roce 1958, ale svět si ji připomněl ještě roku 1997, kdy jí mezinárodní organizace Electronic Frontier Foundation udělila cenu za přínos komunikačním technologiím. Zemřela 19. ledna 2000 na Floridě ve věku 85 let.