Geniální univerzální diletant Jiří Šlitr se narodil před 100 lety. Zemřel tragicky po boku osmnáctileté milenky

Jeho melodie byly zapamatovatelné, až chytlavé. Pokud jste ale s hlasovou výchovou začali a skončili při školní „hudebce“, radši se do jejich sólové interpretace nepouštějte. Jsou ve své zdánlivé prostotě zrádně složité. S jednou výjimkou: tvoří ji skladba s názvem Tento tón.

Zvládnete-li z hrdla vyloudit C, máte vyhráno. „Tento tón, tento tón, tento tón, to je von, tento tón mám rád!“ spíš deklamuje než zpívá Jiří Suchý – jinak zpěvák par excelence – na nahrávce z roku 1965.

Kdyby se tahle píseň objevila jen tak, bez přípravy, posluchači by nad ní jen nechápavě vrtěli hlavou. Jenže tou dobou už měli „pod kůží“ jiné skladby z dílny autorské dvojice S+Š, tedy Suchý a Šlitr, v níž se Jiří Suchý staral o texty, zatímco Jiří Šlitr dodával hudbu. Třeba Dítě školou povinné, Klokočí, Zuzanu…

Byli natolik plodní, že si mohli dovolit zásobovat repertoárem celou plejádu interpretů. Písně, které vytvořili takříkajíc sami za sebe, obvykle zpíval Suchý. I Šlitr se občas pěvecky zapojil, šlo ale spíš o dosažení komického efektu.

Jiří Suchý se narodil 1. října 1931 a v tělesné, duševní i tvůrčí svěžesti se (zatím) dožil 92 let, Jiří Šlitr přišel na svět před sto lety, 15. února 1924. Dožil se však jen 45 roků. Tragicky zemřel 26. prosince 1969 ve svém ateliéru společně s teprve osmnáctiletou milenkou.

Často se v této souvislosti používá slovní spojení „za dosud nevyjasněných okolností“. Šlitrovi životopisci to ale rázně odmítají. Naposledy publicista Lukáš Berný, autor knihy Jiří Šlitr/Doktor Klavír, v rozhovoru pro Novinky.cz.

„Mé přesvědčení je, že to skutečně byla nehoda a že za tím nestál nikdo třetí. Je podivné, jak se čas od času vždycky objevil někdo, kdo měl potřebu vzít to na sebe. Pokaždé úplně jiný člověk,“ říká Berný.

Připomíná, že Suchý dostal po letech třeba anonymní dopis, ve kterém se někdo přiznal, že má Šlitrovu smrt na svědomí a že ho to desítky let tíží. „Otec té dívky byl aktivní agent StB, někdo v tom viděl dokonce jakousi politickou vendetu,“ připomíná publicista. Policie (přesněji řečeno tehdejší Veřejná bezpečnost) dokonce pod tlakem veřejnosti poskytla tisku relativně podrobné výsledky šetření, které cizí zavinění jednoznačně vyloučily.

Šlitr hrál skvěle na klavír, ale zvládal také různé druhy harmonik, kytaru a dokonce i varhany. Už jako gymnazista se v Rychnově nad Kněžnou, kde studoval, podílel na založení dixielandové kapely. V letech 1949 sice vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a právem mu náležel titul JUDr. (odtud také přezdívka „doktor Klavír“), oboru se ale nikdy nevěnoval. Prestižní titul zůstal v šuplíku.

První písně složil na vojně v Milovicích, kam byl povolán v roce 1949. Texty na jeho melodie psal Pavel Kopta (†57), otec hudebníka, herce, moderátora a příležitostného autobusáka Václava Kopty. Ten ve svém pravidelném pořadu na ČRo 2 Zlaté časy nedávno vzpomínal, jak si oba vyměňovali melodické a textové nápady v dopisech. „Z dnešního pohledu to bylo velmi zdlouhavé, ale fungovalo to,“ konstatoval Kopta junior.

Po vojně začal Šlitr spolupracovat s Miroslavem Horníčkem (†84) v jeho estrádním souboru jako klavírista a textař. Horníček ho později seznámil se Suchým. Ti dva 30. října 1959 založili v Praze divadlo Semafor („sedm malých forem“). Vznikla dvojice S+Š, která se společně poprvé objevila na jevišti v roce 1962 ve hře Jonáš a tingl-tangl. Šlitr v černé buřince jakožto popleta, o sedm let mladší Suchý s francouzským slamákem jako ten zkušenější.

I když rozhodně nepůsobil jako playboy, neměl Jiří Šlitr nikdy nouzi o přízeň žen. Kromě dcery Dominiky, která dnes spravuje jeho pozůstalost nebo za otce přebírá různá ocenění, měl i syna Petra. O tom ale roky nikdo nevěděl, informace se objevila v médiích až zhruba před pěti roky.

Lukáš Berný popisuje, jak se osobně setkali: „Říkal jsem si, jestli se poznáme, načež přišel Jiří Šlitr. Jeho syn Petr je mu totiž neuvěřitelně podobný. A je to nesmírně milý člověk, který jen nešel tátovou cestou, nevěnoval se žádnému uměleckému oboru.“

S jeho maminkou se Šlitr seznámil na semaforském zájezdu do Jindřichova Hradce. Strávil s ní noc a vrátil se do Prahy. Byla vdaná, takže když zjistila, že otěhotněla, nechala to „plynout“. Všechno ale prasklo a následoval rozvod. Se synem zůstala sama, skutečnému otci nic neřekla.

Teprve v roce 1969, asi čtyři měsíce před Šlitrovou smrtí, ji vzal kamarád do Semaforu a znovu ji Šlitrovi, se kterým se znal, představil. „On ji po těch letech nepoznal a udělal kouzelné faux pas. Pozval ji znovu na rande. Teprve na něm mu vysvětlila, že jsou spolu už trochu dál,“ popsal Berný.

Úspěch Šlitr slavil i jako plodný malíř a grafik. Ilustroval kolem 20 knih, vystavoval, na vojně byl výtvarníkem Ústředního domu armády. Přitom ve všem, v čem vynikal, byl samouk. „Jsem takový geniální univerzální diletant,“ říkal o sobě.

V posledních měsících svého krátkého, ale mimořádně bohatého života připravoval se Suchého bratrem Ondřejem pro časopis Sedmička odpovědi na dotazy dětských čtenářů. „Otázky, které děti Šlitrovi posílaly, byly různé – někdy chytré, někdy velmi naivní,“ vzpomíná Ondřej Suchý.

Každopádně se svěřil třeba s tímhle: že nemá rád vařenou mrkev, kedlubny a rajskou polévku. Že nikdy nespletl text písně Co jsem měl dnes k obědu. Že nevěří na duchy, ale bojí se jich, nebo že ho ve škole bavila nejvíc matematika, deskriptiva a latina.

Víc už toho na sebe prozradit nestihl.