Do svého divadla ji Burian nevzal, později ho zfackovala před kamerou. Marie Glázrová zemřela nešťastná a zapomenutá

„To si pak posolím chleba diamantama nebo snad náušnicema a ovcím dáme lízat smaragdy?“ Takhle reagovala Marie Glázrová (†88) jako vdova Kubátová v pohádce Byl jednou jeden král na nabídku vyměnit svou zásobu soli za nejvybranější kousky z královského pokladu.

Vlasta Burian jako Atakdále ji sice vehementně ujišťoval, že takový poklad se v domácnosti vždycky hodí, ještě si ale dobře pamatoval facku, kterou od rázné ženy dostal v jedné z předchozích scén. A Glázrová, někdejší filmová a divadelní hvězda první velikosti, prý byla pěkně od rány i v civilu.

Jenže v 50. letech se už její do té doby zářná kariéra pomalu chýlila ke konci. Sice teprve nedávno překročila čtyřicítku, novému režimu, a tím pádem ani tvůrcům, kteří mu byli poplatní, se ale už při budování světlých zítřků nehodila.

Marie Glázrová (někdy psána jako Glaserová) se narodila 12. července 1911 v Horní Suché u Karviné do rodiny vesnického lékaře a nadšeného ochotníka. Od dětství ráda a procítěně recitovala. V roce 1931 vystudovala konzervatoř v Praze a pokusila se získat angažmá u principála, s nímž se po letech setkala při natáčení slavné pohádky: v Divadle Vlasty Buriana.

Neuspěla však, následující divadelní sezonu tedy strávila v Plzni. Pak se na ni ale štěstí přece jen usmálo, uchytila se v Divadle na Vinohradech (1932–1937) a nakonec v činohře Národního divadla v Praze. Členkou jeho souboru byla až do konce roku 1987. V posledních letech ale už spíš natruc.

Brzy poté, co zakotvila na Vinohradech, začala si odskakovat na Barrandov. Ve svém filmovém debutu byla Zdenkou Kohoutovou, která musí s ostatními členy rodiny snášet despotismus otce, profesora Kohouta představovaného Hugo Haasem ve Fričově komedii Poslední muž (1934).

Její hvězda sice stoupala, patřila mezi skutečné krasavice, nikdy se ale nedostala do pozice Adiny Mandlové nebo Lídy Baarové. Jejich cesta ke slávě začínala dříve a pohybovala se po odlišné, občas ložnicové trajektorii. Glázrová ale zase měla neoddiskutovatelný herecký talent.

Nejplodnější tvůrčí období proto zažila za protektorátu, kdy se na „kopci snů“ zhusta točila historická dramata. To byla přesně její parketa. Zároveň se však dokázala nezkompromitovat ani s nacisty, ani s jejich domácími přisluhovači.

Po válce jí to ale stejně moc platné nebylo. Nabídky na natáčení brzy ustaly. Z velké části proto, že ve znárodněné kinematografii už nebylo místo pro předválečné hvězdy, které reprezentovaly buržoazní společnost.

Adaptace pohádky Sůl nad zlato byla jednou z jejích posledních velkých příležitostí před kamerou. Podepsalo se to na jejím někdejším sebevědomí. Z rázné ženy se pomalu stávala nejistá a ušlápnutá bytost.

V roce 1959 si v rozhovoru otevřeně postěžovala na nedostatek filmových rolí.Když se po letech ozval režisér Václav Krška s větší úlohou ve svém filmu Jarní vody (1968), vracela se Marie Glázrová před kameru neherecky ztrémovaná.

„Tam se stala taková velice nepříjemná věc, na kterou nerad vzpomínám. V jedné důležité scéně najednou paní Glázrová přestala hrát, dostala takový psychický blok, nešlo s tím pohnout. Pak se udělala polední pauza, odpoledne se to nějak natočilo. Já to tenkrát ještě úplně nepochopil,“ vyprávěl v pořadu ČT Příběhy slavných herec a režisér Vít Olmer.

V pohádce se ale objevila ještě jednou - v roce 1977 se stala maminkou Jiřího Korna, představitele titulní postavy, ve snímku Honza málen králem.

Ještě během nacistické okupace se herečka seznámila se svým celoživotním partnerem, operním pěvcem Eduardem Hakenem (†85). Poprvé se prý potkali u služebního vchodu Národního divadla. Marie zrovna četla vzkazy na nástěnce, když kolem prošel pohledný umělec. Herečka jen tak mimochodem prohodila: „Vás bych si tak vzala!“ A v roce 1947 na její slova došlo.

Když se v 70. letech ve „zlaté kapličce“ změnilo vedení a šéfem činohry se stal Jiří Dohnal, navrhl výpověď všem hvězdám spojeným s přednormalizační dobou. Zbavit se chtěl třeba Bohuše Záhorského, Vlasty Fabiánové nebo právě Marie Glázrové. Oficiální zdůvodnění znělo „nutnost omlazení hereckého souboru“.

Glázrová nicméně výpověď nepodepsala a rozhodla se v divadle zůstat i za tu cenu, že už se bude muset spokojit jen s vedlejšími rolemi neboli čudlami. I tak ale při děkovačkách dál dostávala okázalé kytice. Zlí jazykové ovšem říkali, že si je tajně objednávala sama.

V životě sice posbírala množství ocenění – mezi jinými tituly zasloužilé členky ND (1960) a zasloužilé umělkyně (1963), zemřela ale zapomenuta 19. února 2000 v Praze ve věku nedožitých osmdesáti devíti let. Ano, je to už 25 let.

Svého muže přežila o čtyři roky. Když v roce 1996 Eduard Haken zemřel, zůstala po pohřbu sama s knězem. „Už brzy za ním půjdu,“ pošeptala mu nešťastně podle deníku Blesk.