Článek
Danny Smiřický a poručík Borůvka: to jsou dvě nejznámější postavy, které přivedl na svět spisovatel Josef Škvorecký. Předobrazem prvního byl sám autor, druhý žádný konkrétní předobraz neměl. Přesto se povedl, v zahraničí je nejznámějším českým kriminalistou. Jak upozorňuje portál irozhlas.cz, jako jediný český detektiv má samostatné heslo v americké encyklopedii detektivního žánru.
Josef Škvorecký se narodil před sto lety, 27. září 1924, v rodině bankovního úředníka v Náchodě. Zemřel 3. ledna 2012 v kanadském Torontu. Ne že by měl tak „toulavé boty“. Jen si koncem 60. let svými literárními úspěchy získal v zámoří pozornost a pozvání k přednáškovému turné, ze kterého už se nevrátil. Krátce před plánovaným odletem totiž „bratrská vojska“ přispěchala československému lidu na internacionální pomoc v boji s kontrarevolucí a víc než 20 let se z naší země nehnula.
V 70. letech se Škvorecký stal řádným profesorem na Toronto University, kde přednášel až do odchodu do důchodu v roce 1990. Založil a s manželkou Zdenou Salivarovou (90) také vedl nakladatelství ’68 Publishers. Vydávali své knihy, ale také díla dalších autorů, kterým husákovský režim v době normalizace znemožnil oslovovat české a slovenské čtenáře napřímo.
Pašovali ho s Playboyem
Někteří žili v emigraci jako Škvorečtí, jiní zůstali doma, jejich rukopisy se pašovaly přes hranice směrem na západ a vytištěná díla zpět. Nic tak nepotěšilo tehdejší celníky, jako když u někoho v kufru vyhmátli něco z téhle tehdy zakázané literatury. Playboy ale také nebyl špatný. Pokud ta nebo ona tiskovina při kontrole proklouzla, šla pak mezi lidem zachráněným před kontrarevolucí z ruky do ruky.
„Nemohli jsme tehdy tušit, že Playboy si dnes koupíme v každé trafice a ze Škvoreckého bude povinná četba,“ zavzpomínal pro Super.cz komentátor Reflexu a pamětník Viliam Buchert.
Vydavatelství ’68 Publishers mimochodem bylo nejen úspěšným vlasteneckým, dalo by se říci až odbojovým počinem, ale také pozoruhodně prosperujícím podnikem. Dokázalo fungovat i bez sponzorů, jen s drobnou pomocí od exilových spolků. Celý provoz řídila Zdena Salivarová, Josef Škvorecký četl rukopisy a pomáhal balit knihy. Hlavní cílovou skupinou ovšem byli krajané žijící mimo Československo.
„Postupně si vychovali čtenáře k takové důvěře, že si objednali celý ročník, i když některá jména neznali,“ popisovala na ČRo Plus bohemistka Alena Přibáňová. U Škvoreckých takto začínali mimo jiné Jan Novák nebo Jan Křesadlo. „Na každého Ivana Blatného, dokonce i na Jaroslava Seiferta musel přijít nějaký Bohumil Hrabal nebo Milan Kundera, kterého si objednal každý,“ vysvětlovala Alena Přibáňová ekonomický model ’68 Publishers.
Zbabělci byli příliš odvážní
Budoucí manželé Škvorečtí se seznámili v roce 1958 v Praze. Zdena byla tehdy celkem známá zpěvačka, Josef jazzový muzikant a zástupce šéfredaktora dvouměsíčníku Světová literatura. Měl za sebou publikování úspěšných básní a povídek, brzy mu měla vyjít jeho vlastní románová prvotina, na spadnutí byl ale zároveň první velký průšvih.
Román Zbabělci vylíčil poslední dny Protektorátu Čechy a Morava způsobem, který hrubě narušoval klišé o hrdinné sovětské armádě osvoboditelce. Od jednoho z tehdejších recenzentů si autor vysloužil označení „prašivé kotě“, od Světové literatury vyhazov.
Zdena ale pocházela z rodiny politických vězňů, za svobodna živila matku a sestru, a tak dokázala odolávat nesnázím. Tentokrát podržela svého partnera, který se nakonec stal spisovatelem na plný úvazek.
Řád bílého lva
Ke svému alter egu jako literárnímu hrdinovi se vrátil v Tankovém praporu, Prima sezóně, Miráklu a Příběhu inženýra lidských duší. Tyhle knihy ale už vyšly v Torontu. Ještě před emigrací se na pultech knihkupectví objevil Smutek poručíka Borůvky, v Kanadě na něj navázaly Hříchy pro pátera Knoxe, Konec poručíka Borůvky a Návrat poručíka Borůvky.
Značná část Škvoreckého literární tvorby posloužila jako předloha pro televizní a filmové scenáristy, a to jak v době „před Kanadou“, tak poté, co oba manželé v roce 1990 opět směli navštívit svou rodnou zem.
Tři povídky z knihy Smutek poručíka Borůvky byly zfilmovány v roce 1965 pod názvem Zločin v dívčí škole, čtyři případy natočila Česká televize v roce 1967 a 1968, pokaždé v titulní úloze s Lubomírem Lipským. Tankový prapor se zase stal prvním polistopadovým filmem natočeným v soukromé produkci.
Oba manželé se v rodné zemi za svůj přínos české literatuře dočkali různých ocenění, mimo jiné obdrželi Řád bílého lva.
