Článek
Krásné a ambiciózní ženy mívají vlivné, obvykle dobře situované a často slavné milence. Když pak dojde na jejich výměnu kus za kus, měl by ten další být ještě o něco vlivnější, lépe situovaný a slavnější.
Pokud ovšem nejste největší filmová hvězda protektorátní éry, nejmenujete se Ludmila Babková, neříkáte si Lída Baarová (†86) a neokouzlila jste jednoho z nejbližších spolupracovníků masového vraha Adolfa Hitlera (†56), říšského ministra propagandy a válečného zločince Josepha Goebbelse (†47). To pak žádná výměna nepřichází v úvahu.
„Co jsem z toho měla? Byla jsem pošetilá, blbá, slávou opilá a proti své vůli jsem se vlastně nepěkně zapletla do dějin. A za tuhle pošetilost jsem strašně krutě zaplatila…,“ hodnotila později herečka tuto část svého života.
S Goebbelsem prý nic neměla
Čím větší časový odstup ji od této „pošetilosti“ dělil, tím ostřeji se vůči legendě o milostném vztahu s nacistickým pohlavárem vymezovala. V roce 1995 v rozhovoru při příležitosti svých 80. narozenin rovnou prohlásila, že s Goebbelsem nikdy nic neměla. „Už proto, že jsem tehdy velice vroucně milovala Fröhlicha.“
Lída Baarová se narodila před 110 roky 7. září 1914 v pražských Nuslích. Pseudonym si zvolila podle básníka a spisovatele Jindřicha Šimona Baara, který byl rodinným přítelem.
S německým filmovým milovníkem Gustavem Fröhlichem se seznámila v polovině 30. let během natáčení filmu Barkarola. Kamerové zkoušky na roli pořádala berlínská filmová společnost UFA v Praze a Baarová uspěla. Se svým hereckým partnerem pak skutečně několik let udržovala poměr.
Manželka si stěžovala u Hitlera
Magda Goebbelsová, matka šesti dětí, ovšem na platonické vztahy nevěřila. Baarová později popisovala situaci takto: „Goebbels se vyznal manželce ze své lásky ke mně a řekl, že se s ní chce nechat rozvést. Přišla za mnou, abych mu prý vyhověla, že když mě bude mít za milenku, nebude trvat na rozvodu. Odmítla jsem to. Magda pak ze zoufalství zašla za samotným Hitlerem, který si Goebbelse pozval na kobereček a Goebbels mu tam musel v zájmu Říše svatosvatě slíbit, že už se nikdy neuvidíme.“
Od té doby měla sice nepsaný, ale zato naprostý zákaz natáčení v celé Říši. Utekla proto za prací do sice rovněž fašistické, nicméně formálně nezávislé Itálie. Odtud se ale po vylodění spojeneckých vojsk na Sicílii v červenci 1943 vrátila do Prahy, na sklonku války utekla znovu – tentokrát do Bavorska.
Tam ji po německé kapitulaci dlouho vyslýchala americká zpravodajská služba, ocitla se dokonce na nervové klinice v Mnichově, odtud ji pak v září 1945 převezli zpět do Prahy. Po dlouhém vyšetřování pro podezření z kolaborace byla více než 1,5 roku ve vazbě. Propuštění se dočkala v prosinci roku 1946.
Rok a půl ve vazbě
Veřejný žalobce to zdůvodnil takto: „Nebylo prokázáno, že se obviněná Lída Baarová dopustila udavačství, ani že podporovala nacismus spoluprací s gestapem nebo SD. Její styky s Goebbelsem a Hitlerem nespadají do doby zvýšeného ohrožení republiky. Pokud se stýkala s význačnými německými osobnostmi v době okupace, šlo o to, aby jí bylo umožněno hraní ve filmu…“
Její návrat domů byl smutný. V mezidobí jí zemřela matka, v důsledku jednoho z poválečných výslechů, a spáchala sebevraždu její sestra – rovněž herečka Zorka Janů, a to poté, co ji nevpustili jako herečku do divadla, protože byla sestrou Lídy Baarové. Jediným přeživším byl její otec, ovšem s vážnými zdravotními problémy.
Pozvání do Hollywoodu odmítla
Ještě před válkou a německou okupací Československa udělala chybu, která byla možná ještě větší než koketování s Goebbelsem. Jako evropská hvězda získala nabídku od americké společnosti MGM k natáčení v Hollywoodu, kterou odmítla.
„Když jsem natáčela film Panenství, přišli za mnou dva muži od společnosti MGM a ptali se mě, jestli bych nechtěla do Ameriky. Já však měla závazky ke společnosti UFA, byla jsem mladá a tehdy, v roce 1937, jsem nevěděla, co se stane, že bude válka. Sedm let bych byla mohla pracovat v Americe a nic by se bývalo nestalo,“ popisovala s odstupem času.
Fellini ji rozplakal
I když ne do Hollywoodu, na Západ se jí po válce přece jen podařilo dostat. Znovu natáčela v Itálii, mimo jiné film Darmošlapové (1953) s Federicem Fellinim. Traduje se, že měla s režisérem opakované konflikty kvůli tomu, že ji nenechával líčit tak, jak byla vždycky zvyklá. Chtěl, aby vypadala přirozeně.
Když se jednou po hádce rozplakala, zavelel kameramanovi a nechal ji natočit. Pro vždy dokonalou hvězdu filmového plátna potupa, pro jednoho ze zakladatelů neorealismu umělecký triumf. Nakonec mu za to vysekla poklonu i Baarová. Prohlásila o něm, že byl „pan režisér“, který věděl, co chce, a vyznal se v ženách.
Baarová dožívala v rakouském Salcburku, kde krátce po svých 86. narozeninách v říjnu 2000 zemřela. Na otázku, zda byla kolaborantkou, odpověděl po její smrti novinář Stanislav Motl: „To by museli být kolaboranty všichni, kdo v té době chtěli natáčet filmy. U Lídy Baarové je problém v tom, že dostala nálepku, a nejenom v této zemi lidé ony nálepky stále opakují. Na jejím osudu si uvědomuji, co se píše v talmudu: Nikdy nesuď člověka, když jsi nebyl na jeho místě.“
