Článek
„Život není žádná sranda, ale život bez srandy by nebyl žádnej život,“ říkával Milan Neděla (†63). Herec, kterého si někdo pamatuje jako žravého vojína Balouna z filmové adaptace Haškova Švejka, jiný zase jako průvodce televizním pořadem Komik a jeho svět, který uváděl po Miloši Kopeckém v letech 1979–1994.
Když měl ve filmu Přátelé Bermudského trojúhelníku (1987) provolávat slávu fotbalové Spartě, dělal to jen s krajním odporem. Byl totiž celoživotním skalním fanouškem Slavie, dokonce spoluzakladatelem odboru jejích přátel. V 60. letech, kdy funkcionáři klub na několik let přejmenovali na Dynamo, se zasadil o návrat k původnímu jménu a do smrti nevynechal jediný zápas.
Narodil se 23. února 1934, měřil 193 centimetrů a vážil kolem 130 kilo. To sice nevypadá jako popis ideální postavy sportovce – pokud není zrovna profesionálním wrestlerem –, pamětníci se ale shodují, že Milan Neděla byl mrštný a pohyblivý a neztratil se ani na hřišti, nejen na tribuně.
Zároveň se ale už od mládí potýkal s čím dál vážnějšími zdravotními problémy. Jejich hlavní příčinou byla neléčená cukrovka. Ne že by ignoroval doporučení lékařů jako mnoho jiných pacientů. Ti, kteří ho ošetřovali kvůli různým potížím, prostě nebyli schopni jeho diabetes správně diagnostikovat.
Poprvé k tomu měli dobrou příležitost, když se v 15 letech dostal do ordinace s ošklivou popáleninou. Usnul totiž v autobusu po cestě ze zájezdu, měl položenou nohu na topení, a než se vzbudil, spálil si ji. Rozjely se mu cévní problémy a rána se prostě neléčila. Skutečnou vnitřní příčinu ale nikdo neodhalil.
Chodil už tři dny po amputaci
Trpěl tím celý život. Od roku 1982 byl v invalidním důchodu, prodělal postupně 19 operací, dvakrát žloutenku a jednou rakovinu tlustého střeva. Nakonec došlo i na to, z čeho mají diabetici největší hrůzu: amputaci nohy. Brali mu ji doslova po kouskách, prst za prstem, pak v kotníku, pod kolenem, až nakonec následovala celá končetina. Neděla se ale nevzdal. Za tři dny si zvykl na protézu a s berlemi začal znovu chodit.
Nikdy nedostával role milovníků, vojevůdců, naštěstí nebyl podobný ani žádnému zvěčnělému soudruhovi, aby se divákům zprotivil rolí Gottwalda nebo jiné kreatury. Nedělův postoj k režimu ostatně vyjadřoval už jeho typický knír: nechal si ho narůst na protest proti ruské okupaci Československa v srpnu 1968.
Odpor k okupantům všeho druhu měli ostatně Nedělovi v rodině. Otec, před okupací dřívější – německou – hlavní účetní továrny na proslulé motocykly Jawa, na ulici odmítl uhnout obrněnému vozidlu wehrmachtu. Řidič mu tedy přejel nohu pásem a udělal z něj invalidu. Továrník Janeček, zakladatel značky, se zachoval jako správný vlastenec. Osvědčeného účetního si ponechal.
Po zkaženém prejtu lezly mouchy
Syn Milan si později zahrál stovky epizodních rolí, třeba zmíněného Balouna. Je v ní sice nezapomenutelný, sám na ni ale nevzpomínal zrovna rád. Takhle popisoval zážitky, které s ní měl spojené:
„Bylo mi třiadvacet a měl jsem zahrát padesátiletého chlapa. Bylo to absurdní, ale nakonec to snad vyšlo dobře. Problém byl ve dvou scénách. Jednou jsem se měl hladově vrhnout na prejt. Jenže se to točilo v létě, bylo horko a ten prejt příšerně smrděl, lezly po něm mouchy, byl v rozkladu. Naštěstí mi po chvíli dali nějakou jinou hmotu, která se pochoutce alespoň vzdáleně podobala. Zato když jsem měl jíst ze staniolu paštiku, užíval jsem si každé soustíčko. Voněla náramně. Pak se ale záběr opakoval jednou, podruhé, potřetí, a to už mi lezla krkem, nosem i ušima. Roky jsem nemohl paštiku ani vidět. Když mi potom ukazovali záběry, málem jsem omdlel. Ve filmu použili jen moment, jak vylizuji prázdný staniol.“
Dokud mohl, točil i několik filmů ročně. Hrál i v některých dramatech, hojnější uplatnění ale našel především v komediích, v nichž ztvárňoval muže nejrůznějších profesí. Od počátku 60. let spolupracoval také s televizí, účinkoval v řadě inscenací a seriálů a počet jeho filmových a televizních rolí překročil stovku.
V roce 1980 jeho hlasem mluvilo i populární Hele ze Studia Kamarád. Kvůli postupujícím zdravotním potížím však namlouvání postavičky po roce přenechal Otovi Jirákovi, který se mu stal důstojným nástupcem.
Rakovinu má kdekdo, jen o ní neví
Pak už se jeho zdravotní problémy nakupily natolik, že se stav Milana Neděly horšil každým dnem. Naposledy se divákům představil menšími roličkami v pohádkách Pehavý Max a strašidlá a O zatoulané princezně. Jako již hodně nemocný muž jezdil po republice s pásmem swingových pořadů. Když mu tam jeden z místních složil poklonu, že ač nemocný, pořád vystupuje, odpověděl svou tradiční větou, že rakovinu má kdekdo, jen o ní neví. Humor ho neopouštěl až do poslední chvíle.
Velkou podporu měl v manželce Marii, která si po padesátce udělala řidičák a vozila ho autem k lékaři, aby nemusel jezdit taxíky a MHD. Maruna, jak ji láskyplně oslovoval, dokonce manžela vzala k moři. Nevyježděná, s čerstvými papíry dojela až k Baltu.
Po vleklých zdravotních komplikacích spojených s cukrovkou a rakovinou prohrál statečný boj 14. dubna 1997. Bylo mu třiašedesát let.