Článek
Narodila se před 85 roky, 9. srpna 1939. Evě Pilarové (†80) tedy ještě nebylo šest, když se k rodnému Brnu přiblížila Rudá armáda, která před sebou tlačila německé okupanty směrem k Plzni. Tam jim směli podle velmocenských dohod nakopat zadky i američtí vojáci.
Tatínek, hluboce věřící katolík a vyhlášený krejčí, ovšem místo trhání šeříků za účelem vítání osvoboditelů (byl teprve duben a stejně ještě nekvetly) přemýšlel, jak uchránit manželku, znamenitou švadlenu a velkou krasavici, spolu s vymodlenou dcerou, jedináčkem, před přílišnou pozorností osvoboditelů. Odvezl tedy rodinu k příbuzným do malé vesnice Morkůvky. Mylně se domníval, že tudy vojáci 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského nepotáhnou.
„Teta dostala příkazem, že musí vzít na byt jednu sovětskou vojandu, které jsme říkali báryšňa. A tahle báryšňa hezky zpívala a naučila mě ruskou písničku. Až po letech jsem zjistila, že to byla ruská hymna. A tahle ruská hymna svým způsobem zachránila maminku. Sousedku tam totiž vyhmátli ruští vojáci a znásilnili ji. Přišli pak do toho sklepa, kde jsme se ukrývali, tatínkovi sebrali hodinky a všechno možné a pak šli k mamince. Já si v té dětské hlavince uvědomila, že ten voják mluví tou řečí, jakou mě ta paní naučila zpívat. Stoupla jsem si před něj a spustila: ‚Sajuz něrušimyj…‘ Voják začal brečet, vzal mě do náruče, obcházel se mnou dvorek a už se nikomu nic nestalo,“ vzpomínala později Eva Pilarová (†80), tehdy ještě Bojanovská.
Fitz Pilarová
Písně, které zpívala v pozdějších letech, občas také někoho dojaly, hlavně však rozdávaly radost. Psali je pro ni nejlepší autoři, ona jim propůjčovala svůj nezaměnitelný hlas s impozantním rozsahem. Také díky této dispozici mohla odmítat i v pokročilejším věku playback.
„Když se rozezpívávám odzdola nahoru, pořád tam je tři a půl oktávy. A aby publikum vidělo, že to není žádný technický švindl, na svých vystoupeních v jedné písničce odložím mikrofon a odzpívám ji bez něj,“ říkala.
Jejím celoživotním vzorem byla americká jazzová zpěvačka Ella Fitzgeraldová (†79). Stejně jako ona měla i Eva Pilarová silný a barevně zajímavý hlas. I rozsahem si byly podobné. Proto se jí také občas říkalo Eva „Fitz“ Pilarová.
Láska nebeská
V dubnu 1960 udělala konkurz do divadla Semafor, v září tam nastoupila do angažmá, brzy se díky tomu dočkala vlastních hitů. První velký úspěch jí přinesla „elvisovská“ píseň s textem Jiřího Suchého Kočka není pes z představení Zuzana je sama doma.
„Pak nám Jirka Šlitr v roce 1961 rozdával noty ke zhudebněným textům Jiřího Suchého ke druhé Zuzaně, rozumějte k inscenaci Zuzana je zase sama doma. A říká Matuškovi: ‚Waldo, tohle bys moh‘ dělat s Carmen.‘ Rozumějte s Hanou Hegerovou. Dostala jsem tehdy Malé kotě a byla zklamaná, protože Kotě nebylo napsané přímo pro mě, zatímco Matuška s Hegerovou dostali na tělo Lásku nebeskou. Jiří Šlitr jim to hned přehrával na klavír. Když jsem šla kolem, právě končili a já zaslechla Waldu: ,Jirko, já bych to radši zkusil s tou Pilarkou!‘ A bylo to. Tak vznikl náš duet Ach, ta láska nebeská,“ vzpomínala Pilarová.
Autorská práva? Utlačovaní černoši
„Naše vrchnost na Pragokoncertě tehdy neuznávala nějaká autorská práva. Takže pokud netušili, že to, co hrajeme, je původně americké, tak to prošlo. A když už na to přišli, říkala jsem, že to přece hráli utlačovaní černoši, a tak nám to procházelo,“ vzpomínala Pilarová, které komise Pragokoncertu cenzurovala texty. Například ve skladbě Caruso árii mi zpívá se ve druhé sloce zpívalo: „Jsem děvče bludný, ó, jak je nudný žít…“
„Jaképak ale děvče bludné v socialismu a jakápak nuda! To mi zakázali a nesměla jsem to zpívat. Pak mi třeba zakázali zpívat skladbu, se kterou jsem vyhrála tři festivaly. ‚Slyším rekviem, nad celým světem zní mi jen rekviem, zákeřná křídla stínu ničí tuto zem, svět vyjde zkáze vstříc.‘ Tak to všichni tvrdili, že to je proti okupaci, a marně jsem vysvětlovala, že to je písnička z roku 1967. Nikoho to nezajímalo a nesměli jsme ji hrát,“ vyprávěla Pilarová v rozhovoru pro projekt Paměť národa.
Zločin zapsaný v notách
Na stříbrné plátno vstoupila rolí zpěvačky studentského orchestru v dnes již zapomenutém dramatu Letos v září z roku 1963. Zazářila ovšem v hudebním velkofilmu Kdyby tisíc klarinetů (1964), kde se objevila s celým semaforským ansámblem.
Velkou příležitost dostala také ve filmu Zločin v šantánu (1968) podle předlohy Josefa Škvoreckého (†87). „Měla jsem v něm hlavní roli, což je legrační, protože nejsem herečka. Já vždy před každou scénou jsem poprosila režiséra Jirku Menzela, aby mi přeříkal, jak to mám říkat, kde hlasem nahoru, kde dolů, zapisovala jsem si to do not. Ze začátku Jirka říkal, to přece nemůže fungovat, pak říkal, že to funguje, a předříkával dobrovolně,“ popisovala.
Vyhazov kvůli rozhlasu
Z azylu v Morkůvkách se po válce rodina Bojanovských vrátila do Brna. Každou neděli chodili do kostela sv. Martina na bohoslužbu, kde Eva zpívala ve sboru první sóla. Jejího výjimečného talentu si všiml i učitel hudby v základní škole a přijal ji do Brněnského dětského sboru, který založil a vedl. Sbor často natáčel v rozhlase.
„Už tehdy mě zpěv hodně bavil. Když mě jednou vzali rodiče na americký film Zasněžená romance, zaujala mě v něm kapela Glenna Millera a ten jeho swing. Někde tam se zatnul drápek, který mě dodnes nepustil,“ popisovala.
Mezitím stihla vystudovat Vyšší hospodářskou školu, kde maturovala v roce 1958. Chtěla zkusit brněnskou JAMU. Rodiče však považovali hudbu za pouhý koníček nehodný toho, aby se stal profesí. Přesvědčilo je ale, když se jejich dcera do školy dostala. Na JAMU brali pouhých šest uchazečů z 240.
Jenže ji vyhodili kvůli rozhlasu. Pod pseudonymem Eva Rodanová totiž natáčela v rozhlase, což bylo v rozporu s pravidly školy. Rektor jí dal na výběr: buď JAMU, nebo rozhlas. Vybrala si to druhé.
Osudoví muži
Ještě na JAMU se seznámila s Milanem Pilarem, studentem skladby a hry na kontrabas a svým pozdějším prvním manželem. Zamilovali se. Eva za ním odjela do Prahy, kde ji místo oběda vzal na přijímací řízení do Semaforu, aniž jí to předem oznámil. „Říkal, že si musí ještě něco vyřídit v divadle,“ smála se, když na to vzpomínala. Pilar ji představil Suchému a Šlitrovi jako zpěvačku, kterou jim „slíbil“.
V roce 1962 se Pilarovým narodil syn Milan. Otec se ale nevrátil ze zájezdu, kde vystupoval s kapelou Karla Velebného. Emigroval. Kvůli tomu ji začala vydírat Státní bezpečnost: Rozveď se, nebo máš jako zpěvačka utrum! Nakonec s rozvodem souhlasila, ale na Západ ji stejně nepustili.
V roce 1968 se po čtyřleté známosti provdala podruhé. Se zpěvákem Jaromírem Mayerem se brali v Paříži. Brzy se také rozvedli, tentokrát protože manžel jako kolega z oboru špatně snášel větší úspěch své ženy. „Nechci se nikoho dotknout, ale všichni chlapi jsou ješitní. Lidé chodili na Pilarku a ne na Mayera. To nemohlo fungovat,“ vysvětlovala. Mayer nakonec také emigroval.
Kapela uhořela v letadle
Jen co se otřepala z druhého nevydařeného vztahu, prožila v roce 1973 další otřes. „Byli jsme s kapelou na Kubě a za odměnu jsme dostali týden pobytu na pláži. Kluci z kapely se ale museli vrátit do Prahy. Při přistávání v Ruzyni pak začalo letadlo hořet. Bylo tam šest kluků z kapely, kterým nebylo ještě ani třicet let. Zachránil se jen jeden.“
Eva Pilarová měla být v letadle také, ovšem rozhodla se, že na Kubě ještě zůstane. To jí zachránilo život.
V roce 1984 se potřetí vdala. Mužem, s nímž strávila zbytek života, byl Jan Kolomazník (72). Zemřela 14. března 2020 poté, co jí selhaly ledviny zničené léčbou rakoviny, kterou prodělala koncem 80. let. Zvláštním paradoxem je, že Evy maminka Františka Bojanovská přežila dceru o víc než rok. Tento svět opustila ve 106 letech!
