Článek
Z jeho znělého a charismatického basbarytonu ženy šílely. Těšilo ho to, ale jinak ho to nechávalo celkem chladným. Někteří muži z něj šíleli rovněž. Z toho měl mnohem větší radost. Když se pár z nich ozvalo médiím hned poté, co herec a dabér Miroslav Moravec (†70) v časných ranních hodinách 29. března 2009 vydechl naposledy, byl to pro většinu lidí šok.
Ti z umělecké branže překvapeni nebyli. Moravec měl sice manželku a syna, kolegyně a kolegové ale stran jeho sexuální orientace netápali. Jeho blízká kamarádka a spolupracovnice, dabingová režisérka Olga Walló (75), to popsala pro Český rozhlas: „Mirek měl celoživotní handicap, a kdyby udělal nějaký coming out a smířil se sám se sebou, tak… Ale každý z nás asi mohl žít lépe, než žil. Mirek byl gay, bylo to všeobecně známo, až na to, že já jsem byla dost hloupá a trvalo mi to dlouho,“ svěřila se.
„Já si myslím, že být gay je vlastnost jako být modrooký, ale on sám, on měl ctižádost být chlapec z dobré rodiny se vším kolem,“ vysvětlovala legenda českého dabingu, proč podle ní herec o své orientaci nikdy veřejně nepromluvil.
Namluvil i Centrální mozek lidstva
Co by to ale změnilo na tom, jak geniálně zprostředkoval českým divákům slova Jeana Maraise (†84), Alaina Delona (88), Jeana-Paula Belmonda (†88) či Henryho Fondy (†77)? Nemluvě o „hercích jednoho seriálu“ Tellym Savalasovi (Kojak, †72) a samozřejmě Yvesu Rénierovi (Moulin, †78)?
S ním se dokonce osobně sešel, načež francouzský herec začal svého českého dabéra tak trochu kopírovat. Uznal, že Moulinovi drsnější hlas sluší víc.
Namluvil ale třeba také Centrální mozek lidstva v seriálu Návštěvníci nebo Větrníka v pohádce Princ a Večernice. Slyšet, nikoli vidět, byl rovněž v komedii Vesničko má, středisková. Ve scéně, v níž se „nastavuje zrcadlo“, daboval jednu z postav amerického filmu společně s Janou Andresíkovou a Janem Schánilcem.
Kromě toho Miroslav Moravec ztvárnil spoustu rolí ve filmu, v rozhlase i v televizi. Na první místo ale sám vždycky řadil divadlo.
Ani hlas, ani talent
Narodil se 6. ledna 1939 v Praze na Žižkově. Už za studií hrál s ochotníky a přes nesouhlas rodičů se pokoušel o přijetí na hereckou školu. Opakovaně ho nevzali. „Poprvé mě vyhodili, že nemám hlas. Podruhé mě vyhodili, že nemám talent, a když jsem ke zkouškám přišel už po vojně potřetí, tak mi řekli, že mám takový talent, že je mě na školu škoda, a mám jít rovnou hrát divadlo,“ smál se. Nakonec vystudoval alespoň dálkově a diplom získal v roce 1962.
Hrát začínal na oblasti, v mosteckém Divadle pracujících. Do Prahy ho přivedl režisér Otomar Krejča, který mu nabídl angažmá v Divadle za branou. Nakonec se dočkal i „lana“ do vysněného Divadla na Vinohradech.
„Věděl jsem, že budu Divadlu na Vinohradech slušet a ono bude slušet mně,“ říkával s nadsázkou. Jenže v roce 2004 přišel nečekaný vyhazov – prý pro nadbytečnost. Pak se mu začala lepit smůla na paty i v jiných věcech.
Miliony v umění?
Dostal se do finančních problémů a skončil v exekuci. Dokonce se musel nedobrovolně vystěhovat z bytu a jeho majetek skončil v dražbě. Do té doby se nechával občas slyšet, že jen v historickém nábytku a uměleckých předmětech má uložené miliony.
K tomu se přidaly zdravotní problémy. Nejprve ho srazil couvající taxík. Musel podstoupit operaci a pak i reoperaci kyčle a poté dlouhou rekonvalescenci. Trpěl šedým zákalem, kvůli kterému přicházel o zrak. Problémy měl rovněž se sluchem. Nakonec prodělal plicní embolii. A to pořád ještě nebylo to nejhorší.
V roce 2006 mu lékaři diagnostikovali rakovinu. „Mirek dlouho o nemoci neřekl vůbec nikomu, snažil se to zlehčovat. Byl to ohromně silný člověk,“ prozradil později deníku Blesk herec a pedagog Jiří Zbořil (49). Ten byl Moravcovým důvěrníkem v nejtěžších okamžicích.
Poslední měsíce života strávil Moravec na pneumologické klinice pražské motolské nemocnice. Tam také nakonec navzdory veškerému úsilí lékařů zákeřné nemoci podlehl. V posledních chvílích si přál být sám. Bylo mu 70 let.
