Článek
Emily McMahon žije s perzistentní poruchou vzrušivosti (PGAD) neboli syndromem permanentního sexuálního vzrušení. I úplně obyčejné věci jako třeba veřejná hromadná doprava u ní mohou vyvolat stav, kdy se cítí na hraně intenzivního orgasmu. Žádná slast to ale není, nemylte se. Emily musí čelit mnoha trapným situacím a místo potěšení má silné bolesti.
Šestatřicetiletá Britka popsala, že se u ní symptomy objevily zničehonic před devíti lety. Lékaři si nejprve mysleli, že má cystu na klitorisu, nakonec odhalili, že jde o poničený nerv, který Emily způsobuje bolest.
„Cítím vzrušení 24/7. Lidé si myslí, jak to není skvělé, ale pletou se. Když je vzrušení hodně silné, vypadám, jako bych se počůrala, mám silné bolesti v rozkroku, které přecházejí v pálení. Rozklepu se, vykopávám nohama. Reflexivně se chytám za vaginu. Musím se pevně zapřít, houpat a zatnout čelist, abych zmírnila vibrace,“ popsala pro The Mirror, jak takový záchvat probíhá.
Tělo Emily v podstatě vyhledává podněty ke vzrušení. Například přeprava v autobusu může vyvolat ataku kvůli vibracím. Orgasmus, ovšem velice bolestivý, může mít i pětkrát denně.
„Jednou mě to přepadlo v obchoďáku. Lidé na mě házeli odsuzovačné pohledy, zatímco jsem se snažila zvládnout fyzické aspekty záchvatu. Je to dost trapné,“ přiznává McMahon, která trpí úzkostmi, protože nemá vůbec žádnou kontrolu nad svým tělem.
Vysvětlovat vlastní rodině, že jste permanentně vzrušení, je také pěkný trapas. O tom by Emily mohla vyprávět. „Řekli mi, ať masturbuji a že jsem naprosto v pořádku. Podle nich bych měla být vděčná, že jsem permanentně nadržená. Vůbec nevěděli, o čem mluví,“ popsala situaci.
Sex je pro Emily proveditelný, ale bolest při něm je téměř nesnesitelná. Styk má pouze s někým, komu bezmezně věří. Aktuálně je ve dvouletém vztahu na dálku s chlapíkem, kterého osobně ještě ani nepotkala.
„Ze sexu s ním jsem nervózní, ale je velmi chápavý. Taky jsem se rozhodla nemít děti pro případ, že je to dědičné. Je to hrozné, ale syndrom ovlivňuje můj každodenní život,“ krčí rameny Emily.
Na poruchu neexistuje lék, Emily bere pouze prášky na tlumení příznaků. Mohla by podstoupit operaci, při níž by odstranili porušený nerv, ta je ale dostupná pouze v USA. „Nikdy si to nebudu moct dovolit. Budu na práškách do konce života, pokud se sama zázračně neuzdravím,“ dodává smutně.
Emily sdílí svůj příběh, aby šířila o poruše povědomí a lidé se jí třeba přestali smát. Jakkoliv se to může zdát úsměvné, mladá Britka si opravdu prochází peklem.
„Nechci nic víc než lék, a aby mě lidé přestali soudit a šikanovat. Doktoři by měli víc bádat, aby byli schopni lidem jako já pomoci. Tohle bych nikomu nepřála. Nikdo si nezaslouží takhle trpět,“ vzkazuje.
