Článek
Oplývá hned několika talenty. Zpívá, hraje, moderuje, kreslí, píše a navíc se věnuje své akademii, kde pomáhá talentovaným dětem. V životě je Yvetta Blanarovičová prý šťastná, i přes to, že má za sebou opravdu tragické životní milníky, o nichž dokáže mluvit s obdivuhodným nadhledem. O ranách osudu, vztahu s muži, maminkou i svým synem Matyášem promluvila umělkyně v dalším díle Retrojízdy.
Touhu stát se herečkou a zpěvačkou měla Yvetta Blanarovičová (61) už od dětství. První filmovou roli natočila v jedenácti letech, později se ještě jako dospívající dívka dostala do pražského Národního divadla. Během rozhovoru zavzpomínala na své divoké začátky v hlavním městě, kam se za studiem přestěhovala ze slovenské Prievidze.
„Já jsem se jednou zapomněla u Helenky Brabcové, dcery profesora a herce Vladimíra Brabce, který mě tehdy učil na konzervatoři. Zapomněla jsem zavolat na internát, že dnes nedorazím, a oni hned volali domů, protože jsem nepřišla. Druhý den přijel brácha a dal mi takovou facku, že jsem se zamotala do dveří, a normálně mě to tak jedenapůlkrát otočilo,“ zavzpomínala.
Právě bratři jsou Yvettiným bolestivým místem. Mladší Karol odešel v dětství, když se mu neotevřel padák, a starší později zemřel na rakovinu.
„S Karolem jsme byli taková parta. Už jsem věděla, že v něm mám ochránce. A najednou, když to přišlo, tak jsem musela dospět. Strašně rychle, protože mi ten život nedal čas. Starší brácha byl v armádě a já jsem zůstala s mamkou sama,“ vyprávěla v Retrojízdě.
Maminka prožívala následující rok života velmi těžce. „Každý den si povídala s bráchou na hřbitově, než to asi po roce přestalo,“ dodala.
Osudové rány Yvettu posílily. Díky všem eskapádám nejen rychle dospěla, ale také jí to prý prohloubilo soucitnost. „Nedokážu se, když se někomu ubližuje, přes to přehodit. Mně dochází konsekvence toho jednání a myslím na ty lidi, kteří zůstávají. Teď třeba Anička Slováčková. Žádný rodič by prostě neměl přežít své dítě,“ řekla.
Během emotivního rozhovoru zavzpomínala také na svého tatínka, který od rodiny odešel, když jí bylo jedenáct let. Později se oženil ještě devětkrát, ale se svou dcerou se neviděl dlouhé roky. Usmíření přišlo až těsně před jeho odchodem.
Herečka také zavzpomínala na své začátky na divadelních prknech i herecké bardy, jež potkávala v divadle a na konzervatoři. „Často hodně myslím na své profesory na konzervatoři. Jaroslava Adamová, která hrála v divadle, ale měla zákaz točit, byla úžasná. A mně dnes přátelé říkají, že stárnu do Adamky a někdy mám jadrný fortel jako paní Bohdalová,“ vyprávěla s úsměvem.
Promluvila také o přísné výchově i o svém synovi Matyášovi a řeč přišla i na hereččiny vztahy s muži. Má pro ně v životě ještě místo?
Celý díl si můžete pustit ve videu v úvodu článku nebo ve všech podcastových aplikacích.
