Článek
Před lety se Jan Kanyza (77) schoval do ústraní. Sekl s herectvím a rozhodl se naplno věnovat své druhé vášni – malování. Většinu času tráví na chalupě nebo ve svém ateliéru v centru Prahy a přítomnost médií nevyhledává. Pro Retrojízdu ale udělal výjimku a pozval nás do svého soukromí. V rozhovoru promluvil o svých nesplněných snech, plánech do budoucna i konci herectví. Zavzpomínal také na své začátky, slavné kolegy i legendární Hospodu.
Za sebou má Jan Kanyza oslavu 77. narozenin, i když, jak přiznal před naší kamerou, oslavovat vlastně není co. „Popřejeme si. Neděláme, že to neexistuje, že ten den není. Bujaré oslavy to ale nejsou. Dcera na to trpí, ta je ještě mladá, takže to má ráda, ale já osobně to nepreferuji. Velmi jednoduchými počty se dá zjistit, že toho máme více za sebou než před sebou.“
I přes to, že na televizních obrazovkách se herec objevuje už jen v reprízách, se svými stále vznikajícími díly objíždí celou republiku. Momentálně má za sebou výstavu v Ostravě, kde ho velmi nadchl vysoký zájem ze strany návštěvníků.
„Jsou i tací, kteří si přijdou něco koupit. To je o to radostnější jako přivýdělek ke starobnímu důchodu. Nemusím chodit na brigádu do samoobsluhy uklízet. Je příjemné, když lidé chtějí věnovat peníze za obraz nebo grafiku, i to, že s tím obrazem chtějí bydlet,“ svěřil se umělec.
Během rozhovoru zavzpomínal Kanyza také na své herecké začátky a působení na divadelní fakultě pod hercem Milošem Nedbalem. „Na mě ale chuť hrát přišla už ve studentském spolku během střední školy. To byla velmi příjemná sestava lidí. Pak jsme se společně sešli v ochotnickém divadle. Byla tam Hanka Maciuchová, Pavel Dostál, Richard Pogoda, Petr Novotný. Byli jsme mladí a měli jsme pocit, že máme co říci světu. Také jsme měli pocit, že ten svět se bude točit kolem našeho pupku, než jsme zjistili, že se bude točit i bez něj,“ vyprávěl herec. Před kameru se pak postavil prvně v roce 1967.
Přiznal také, že se v jistém období přikláněl k filmovému hraní, což prý byla chyba. Opravdové herectví se podle Kanyzy totiž dá dělat jen na divadelních prknech.
„Nechci být kritický, ale dnes už herci mizí. O to víc je ale účinkujících. Najednou je to trošku fabrika. Rychle, rychle, honem, honem a jedeme dál,“ zhodnotil. I to prý byl jeden z důvodů, proč se rozhodl už se herectví nevěnovat. „Mě to přestalo těšit. A proč dělat něco jenom proto, že na to mám v nějakém šuplíku nějaký papír, že jsem to vystudoval nebo že je to má profese? Řekl jsem si, že je dobré odejít,“ vysvětlil v Retrojízdě.
Dnes už tráví čas doma, na chalupě nebo ve svém ateliéru, kde jsme natáčeli. „Nikdo mi tady do toho nekecá. To je velmi užitečná svoboda,“ přiznal.
Zavzpomínal také na svůj seriálový projekt, Ordinaci v růžové zahradě 2, kde strávil roky po boku své kamarádky Zlaty Adamovské. I na ikonickou Hospodu a postavu právníka Vladimíra Zatloukala.
„To bylo spojení dvou figur. Scenárista Jiří Drejnar chodil do hospody na Újezdě a tam nasával ty historky, protože tam seděla tato skupina lidí, kde se nepreferovalo, odkud je a čím je, ale tam byla skutečná demokracie. Naproti bylo notářství, tak tam chodil nějaký advokát, a on tu roli sesadil z dvou typů, které tam poznal. Jeden byl filozof a druhý právě advokát,“ vyprávěl Kanyza.
Během rozhovoru promluvil také o svých vnucích, vztahu s dcerou i o tom, jak se sžívá s dnešní dobou.
Celý díl si můžete pustit ve videu v úvodu článku nebo ve všech podcastových aplikacích.
