Článek
Když se v zahraničních médiích přetřásají největší filmové zrůdy, obvykle padají jména jako Norman Bates ze snímku Psycho (1960) nebo Hannibal Lecter z Mlčení jehňátek (1991). Škoda, že čs. kinematografie není ve světě víc profláklá a Spalovače mrtvol (1968) viděli jen opravdoví fajnšmekři.
„Náš“ pan Karel Kopfrkingl by totiž obě zmíněné postavy strčil hravě do kapsy. Ztvárnění navenek spořádaného a milujícího otce a manžela, který je posedlý myšlenkou spalování těl a putování duší, a postupně se mění v nacistické monstrum, bylo hereckým koncertem geniálního Rudolfa Hrušínského (†73).
Zrůda s vlídným úsměvem
Nabídku režiséra Juraje Herze (†83) Hrušínský nejdřív odmítl. Nezdál se mu technický scénář, který měl 1200 stran, a byl tak třikrát obsáhlejší, než bylo tehdy zvykem. Nakonec se ale nechal přesvědčit a postavu zrůdného Karla Kopfrkingla vystihl naprosto mimořádným způsobem. Pan Kopfrkingl je estét, který si potrpí na úhledné prostředí a správnou mluvu, mouše by neublížil.
Svou práci v krematoriu miluje a se šťastným úsměvem upraví vlastním hřebenem tu účes zesnulé slečny Strunné, tu slečny Čárské, pak si jím „přelízne“ i vlastní pěšinku… Láska k práci a k sobě ale postupně vítězí nad láskou k bližnímu svému a z Kopfrkingla se vyklube monstrum.
Děsivé jsou také jeho promluvy a nejrůznější „moudra“ typu: „Jsou dvě žároviště, a dokonalá proměna nebožtíka v popel teď, když zavedli místo koksu plyn, trvá hodinu patnáct minut. V poledne máme pauzu, když je hezky, můžete se, pane Dvořák, nadýchat čerstvého vzduchu na hřbitově.”
Proč se točilo rychle
Nastupujícího zaměstnance krematoria pana Dvořáka, kterého Kopfrkingl zasvěcoval do práce, ztvárnil Jiří Menzel (†82). Protože se točilo v reálném prostředí (v krematoriu v Pardubicích, v pražských Holešovicích či v urnovém háji v Plzni), v některých záběrech byly rakve se skutečnými nebožtíky. A tak není divu, že Menzel na place jednou omdlel. I proto se všichni snažili natáčení maximálně urychlit. „Herci všechno uměli, všechno rychle natočili. Každý den ve tři hodiny jsme byli hotoví, protože v těch třech krematoriích, kde jsme točili, nechtěl nikdo být,“ vyprávěl později režisér Herz.
Film vznikal ještě před srpnovou invazí v roce 1968, a tak měl Herz volnou ruku a nikdo mu do ničeho „nekecal“: „…já jsem měl naprostou svobodu natočit ho tak, jak jsem chtěl. Nikdo mi do toho nemluvil, žádný komunistický dramaturgové, takže od začátku do konce je to můj film,“ pochvaloval si.
Nežádoucí herečka a kameraman
V roli Kopfrkinglovy manželky, přezdívané Lakmé, zaujala Vlasta Chramostová (†92). Spalovač mrtvol se však nadlouho stal jedním z posledních filmových titulů v profesionálním portfoliu herečky, která se kvůli svým politickým názorům dostala na černou listinu komunistických cenzorů. Další velkou roli si Chramostová zahrála až po třiceti letech ve filmu Je třeba zabít Sekala (1998).
Za kamerou stál hereččin partner (a od roku 1971 i manžel) Stanislav Milota (†85) který si na natáčení pořídil speciální objektiv Fisheye 9,8. Díky tomu vzniklo na svou dobu mnoho netradičních a inovativních záběrů. A právě za vynikající kameru získal Spalovač mrtvol cenu i na prestižním mezinárodním filmovém festivalu Sitges v roce 1972. Ovšem u nás byl Milota tou dobu rovněž nežádoucí osobou.
Film šel na 21 let do trezoru
Na předváděčce filmu byla i manželka Rudolfa Hrušínského. Když promítání skončilo, lakonicky vše okomentovala slovy: „Pánbůh vás všecky potrestá.“ Ve své podstatě měla pravdu, protože Spalovač mrtvol se v našich kinech dlouho neohřál. Po premiéře v březnu 1969 byl stažen z distribuce a diváci se ho dočkali až v obnovené premiéře v srpnu 1990.
