Článek
Jméno tohoto zpěváka většině z vás sice nic neřekne, přesto ho dobře znáte. Stačí si vybavit scénku z filmu Noc na Karlštejně, v níž se objeví mladý mnich v kutně, který zpívá: „Kam nemůže zajít ďábel, tam si ženskou dosadí, ať jsi Kain anebo Ábel, vyhýbej se podhradí.“ Ztvárnil ho tehdy 23letý Pavel Bartoň (*20. 4. 1950), který vynikal nádherným tenorem, a mluvilo se o něm jako o vážné konkurenci Karla Gotta (†80).
Talentovaný zpěvák se ale nenarodil jako Pavel Bartoň, nýbrž jako Jiří Šeda. Jméno si změnil proto, že jeho otec Jaroslav Šeda tehdy šéfoval hlavnímu hudebnímu vydavatelství Supraphon a on nechtěl být vnímán jako protekční synek. V jeho případě šlo o zbytečné obavy, protože mu to skutečně zpívalo.
Slibný rozjezd
Výrazné hudební nadání projevoval Bartoň už od raného dětství. Po maturitě na gymnáziu studoval zpěv na Lidové konzervatoři. První nahrávky natočil jako technický pracovník hudebního vydavatelství Supraphon. Vojenskou službu absolvoval v Armádním uměleckém souboru a pak se vydal na dráhu sólového zpěváka. Publikum zaujal a dařilo se mu i na hudebních soutěžích – účastnil se Děčínské kotvy, Bratislavské lyry a v roce 1973 zvítězil na Intertalentu v Gottwaldově (dnešním Zlíně). V tom samém roce se také umístil na sedmé příčce v anketě Zlatý slavík a zahrál si v legendární Noci na Karlštejně.
Bartoň byl rovněž zvažován do hlavní mužské role ve filmu Hvězda padá vzhůru (1974), kde to dotáhl až ke kamerovým zkouškám. Omezovaly ho ale brýle, které si musel neustále sundávat. Konkurz na titulní roli absolvovali tehdy i Jaromír Hanzlík (74) a Aleš Ulm (75) – a nakonec ji získal Karel Gott.
Kariéra Pavla Bartoně, k jehož největším hitům patřily Gaudeamus nebo Má, má tě rád, měla mimořádně slibný rozjezd. Na počátku 70. let ho byla plná televize, hráli ho v rádiu a vycházely mu i desky, dokonce dostal nabídku na smlouvu s německým vydavatelstvím Ariola. Tu ale zamázl mocný Pragokoncert…
Zničila ho podoba s Gottem
Jednu dobu se také špitalo, že Gott se nové konkurence bojí a bude chtít Bartoně vyštípat ze scény. Proti této fámě mluví ale fakt, že pro Bartoně komponovali Slavíkovi kmenoví skladatelé Karel Svoboda (†68) a Ladislav Štaidl (†75) a sám Gott ho přizval ke spolupráci. Talentovaného zpěváka zničila paradoxně právě pěvecká podoba s naší pěveckou superstar.
Aby se aspoň trochu odlišili, pokoušel se Bartoň zpívat jinak. Ale nešlo to. Způsob interpretace a hlas, který se barvou i témbrem podobal Gottovu, byl Bartoňovi vrozený a nedalo se s tím nic dělat. „Když jsem se snažil dostat do jiné polohy, nebylo to ono, protože jsem se v ní necítil dobře,“ vysvětlil v jednom z rozhovorů zpěvák, jehož popularita postupně klesala.
Další hity nepřibývaly a někdejší hvězda, která zazářila jako nova, začala vyhasínat. Na ústupu ze slávy se podílel i fakt, že Bartoň nikdy neměl vlastní doprovodnou kapelu a spoléhal jen na spolupráci s velkými big bandy – nejčastěji to bylo s Orchestrem Václava Hybše, s nímž pořídil i své poslední nahrávky.
V očích veřejnosti Bartoňovi uškodila i interpretace společensky angažovaných textů, což později zdůvodnil: „Byl jsem nový, naprosto nezkušený, a když jsem dostal nějakou nabídku, ve své naivitě jsem ji přijal.“ Na začátku 90. let ukončil Bartoň svou pěveckou kariéru a začal se věnovat pěstování bonsají a výrobě keramiky, především misek na bonsaje.
