Článek
Po dlouhých patnácti letech končí seriál Ordinace v růžové zahradě. Jednou z jeho hlavních tváří byla i Zlata Adamovská (65) (v roli lékařky Běly). Kvůli rozhodnutí TV Nova však herečka netruchlí a těší se na další výzvy, jak televizní, tak i divadelní. Momentálně zkouší novou hru v divadle Studio DVA, kterou, jak pevně věří, v létě budou moci s kolegyněmi představit divákům.
Po 15 letech končí seriál Ordinace v růžové zahradě, jehož jste byla nedílnou součástí. Věděla jste, že spěje k závěru?
To, že seriál jednou skončí, mi bylo jasné, nikdo asi nepředpokládal, že tu s námi bude ještě sto let. Spíš by mne zajímalo, co tento fenomén, který dvakrát týdně přilákal k obrazovkám přes milión diváků, a to přes patnáct let, nahradí.
Ale já jsem si svých patnáct let působení v Ordinaci užila dostatečně, takže netruchlím a těším se na další výzvy.
V seriálu hraje i váš muž Petr Štěpánek. S jakým pocitem jste zprávu o konci přijali?
Víte, těch konců natáčení, derniér v divadlech jsme zažili oba dva nespočet. To k téhle profesi prostě patří. Nicméně určitě se nám bude stýskat po lidech, se kterými jsme tam spolupracovali. Byl to skvělý tým.
Někteří kolegové uvedli, že se o konci dozvěděli až na sociálních sítích. Vy jste byla upozorněna včas?
To, že seriál bude na jaře končit, mi oznámilo vedení televize Nova.
Už se rýsuje další televizní práce, nebo teď uvítáte natáčecí pauzu?
Natáčecí pauza bude fajn, ale že by se herci vzhledem k uzavření divadel kvůli epidemii koronaviru radovali z toho, že budou mít volno, tak to asi ne. Pro mnohé umělce to je tragická situace. Žádné online přenosy vám živý zážitek z divadla či koncertu nenahradí.
I mně se stýská po divadle, nejen jako herečce, ale i jako divákovi. Lidé kulturu potřebují. Jak se říká: „Člověk se od vepře liší tím, že občas zdvihne oči ke hvězdám“. Divadlo mi prostě chybí a já doufám, že i divákům.
Momentálně zkoušíte novou hru ve Studiu DVA Tři grácie z umakartu. O jakou roli jde?
Je to příběh jedné rodiny, dvou dospělých sester, a dcery jedné z nich. Moje postava je kadeřnice Marta, která se živí už jen příležitostným česáním a stříháním v panelákové kuchyni, kde se celý příběh odehrává. A tady se najednou po třiceti letech objeví její sestra Helena (Ilona Svobodová). Proč a za jakých okolností, to se divák dozví záhy.
Je to taková hořká komedie, kde další velmi důležitou rolí je moje dcera Evča (Anežka Rusevová). Hra je o společných vzpomínkách, nevyřčených křivdách i přáních, o zklamáních, ale i o rodině a o lásce, která má hodně podob. Tady půjde o lásku sourozeneckou a rodičovskou. Krásné téma zabalené do humorného hávu.
Jaké to je zkoušet s vědomím, že nevíte, kdy se před diváky vlastně postavíte?
To je velmi složité. Protože při zkoušení divadelní hry máte daný cíl. Premiéru. A k té všechno směřuje. Současnou situaci bych přirovnala k těhotenství, o kterém nevíte, kdy skončí. Za devět měsíců nebo za rok, za rok a půl? Otevření divadel je v nedohlednu. Zoufalá situace. Hlavně pro soukromá divadla bez dotací. Státní nebo městy dotované soubory pobírají plat už několik měsíců a ztráty mají minimální.
Já přesto věřím, že v létě se už s diváky potkáme na Letní scéně Vyšehrad, kde Tři grácie z umakartu budeme hrát.
Rok 2020 byl pro všechny velkou výzvou. Jak na něj budete vzpomínat?
Na ošklivé věci vzpomínám nerada. Ve vzpomínkách si ale určitě budu vybavovat, kdy jsme každý den na chalupě pozorovali, jak se na jaře probouzí příroda, začínají kvést keře a stromy. To, co jsme v každodenním běžném pracovním roce nestačili kolikrát ani vnímat.
Navíc jsem měla o mnoho víc času na čtení, což jsem vzhledem k mým čtenářským restům samozřejmě využila. Tohle na tom roce, když se ptáte, vůbec nebylo špatné.
Život je teď značně omezený. Co vám v současné situaci nejvíc chybí?
Setkávání s kamarády, návštěva hospůdek a restaurací, divadelní potlesk, společenská setkání, kina, trhy, cestování. No není toho málo. Doživotně mi ale budou chybět mí přátelé, které jsem tento rok ztratila. Mezi jinými například výjimečný grafik a výtvarník Vladimír Suchánek a skvělá kolegyně Hana Maciuchová.
S manželem rádi cestujete. Už máte naplánováno, kam povede vaše první cesta po rozvolnění opatření?
Tak to je momentálně to poslední, co mne trápí. I když, řeknu vám, že je to snad horší než za totáče. To jsme mohli aspoň do NDR nebo do Polska k Baltskému moři. Takže na cestu k moři se zaručeně vypravíme. Ale raději někam na jih.
Hodně se teď řeší očkování, má spoustu kritiků. Jak se k vakcinaci stavíte vy?
Jelikož jsme s manželem tuto nemoc již prodělali, tak doufáme, že se nám vytvořila nějaká imunita. Vakcínu zatím přenecháme těm, co ji potřebují. Nejhorší ale je, že nevíme, na jak dlouho budeme chráněni a v jaké míře. Ta nejistota a neklid, ta disharmonie, o kterou se přičiňuje i naše vláda, nám všem moc na klidu nepřidá.
