Článek
Vytvořila řadu výrazných rolích na českých jevištích – ostatně, členkou činohry Národního divadla byla 26 let. Řadu zajímavých příležitostí poskytla Janě Březinové (18. 3. 1940-29. 5. 2000) také televizní obrazovka. Jako herečka pracovala bez okázalých gest, přitom dokázala sehrát hrdou ženu z vyšších vrstev i prostou venkovanku a diváci jí pokaždé uvěřili každé slovo. Pozornost poutala i svou jemnou, něžnou tváří a výraznýma očima, vyzařovalo z ní jakési poetické kouzlo, které je dáno jen málokomu.
Rána se nikdy nezhojila
Život Jany Březinové poznamenala výrazně druhá světová válka – když jí byl pouhý rok, její maminka zahynula v koncentračním táboře. „Těžko se mi popisuje něco, co jsem zažila jako roční dítě,“ zmínila herečka později s tím, že přestože tento tragický příběh zná jen z doslechu, zanechal stopy i na její psychice.
„Vím jenom, že úzkostné stavy, pocity lability, těžké deprese a projevy špatné komunikace, kterými trpím dodnes, jsou následkem zážitků, které se mi ukryly hluboko v podvědomí a celý život mi bránily se normálně projevovat jak v soukromém životě, tak v mé profesi,“ uvedla Březinová.
Matka, kterou vlastně nikdy nestačila poznat, jí scházela natolik, že doma měla aspoň rozvěšené její zarámované fotografie a později jí také nechala pořídit pamětní desku na zdi Židovského hřbitova v Praze-Strašnicích.
Z Příbrami do Prahy
Narodila se do rodiny krejčího a od útlého věku projevovala velké výtvarné nadání. Kromě toho měla šikovné ruce, takže se nejdříve vyučila aranžérkou. Jenže ji také lákalo divadlo, a tak se nakonec přihlásila na DAMU. Přijata byla hned napoprvé, protože komisi upoutala svým hlasovým projevem, kultivovanými gesty i přirozeným půvabem.
Se svým manželem Zdeňkem Duškem (79) se sblížila ještě během studia, ve druhém ročníku se za něj provdala a měli spolu dceru. Po absolutoriu působila jednu sezónu u Státního divadelního studia v Praze a poté účinkovala v Divadle Antonína Dvořáka v Příbrami (1966-1971). Když ale dostala nabídku z Národního divadla, hned ji přijala, protože na příbramské scéně začalo být na počátku 70. let dusno. Ke změně divadelního působiště přiměla i manžela: „Přece tady nezůstaneš, vždyť je to tu hrozný. Protože jsem byl pod pantoflem, tak jsem ji poslechl,“ zavtipkoval později Dušek.
Vinklářovi dala košem
I jejich manželství si ale prošlo krizí, když se do Březinové zamiloval Josef Vinklář (†76), který s ní hrál v Národním divadle. Březinová jeho city opětovala a jejich poměr se stal veřejným tajemstvím. Vinklář se dokonce rozvedl s Ivankou Devátou (86) a rozvod hrozil i Březinové. Když ale její největší opojení opadlo, vrátila se k manželovi. Vinklář na ni ještě před smrtí vzpomínal jako na jednu ze dvou osudových žen svého života…
Nebála se jít s kůží na trh
Film Janě Březinové moc větších příležitostí nenabídl. Debutovala ve svých 26 letech v komedii Ženu ani květinou neuhodíš (1966). Z filmařů dal jejímu talentu nejvíce vyniknout režisér Juraj Jakubisko (84), který ji obsadil do svých filmů Dovidenia v pekle, priatelia (1970), Postav dom, zasaď strom (1979), Tisícročná včela (1983) či Pehavý Max a strašidlá (1987). O něco více se jí dařilo v televizi. Byla skvělá například jako Božena Němcová ve filmu Vlčí halíř (1975) i v mnoha pohádkách. Stala se rovněž vyhledávanou recitátorkou.
Kolegové měli Březinovou rádi a vážili si jí i proto, že byla mimořádně zásadová a čestná. Nebála se podepsat Několik vět ani petici za propuštění Václava Havla v lednu 1989, kdy do revoluce bylo ještě daleko, a důsledky pro ni mohly být nepříjemné. Okouzlující herečka zemřela předčasně na rakovinu v pouhých 60 letech.
