Článek
Měl uhrančivý pohled a nezaměnitelný hlas. Dlouhá léta působil na scéně pražského Divadla na Vinohradech, kde odehrál řadu velkých postav, zatímco film a televize mu dávaly příležitost spíše ve vedlejších rolích. Možná to bylo i proto, že charismatický Ilja Racek (24. 6. 1930 - 2. 8. 2018) vždycky říkal na rovinu, co si myslí.
Zásadový za všech okolností
V roce 1977 byl také jediným členem souboru vinohradského divadla, který odmítl podepsat tzv. antichartu. To byla podpisová kampaň, jíž umělci na shromáždění v Národním divadle odsuzovali prohlášení Charty 77. Ilja Racek do zlaté kapličky jednoduše nepřišel.
„Naivně jsem si říkal, že se ve stovkách těch, kteří podepsali, ztratí, že jsem nepodepsal. Houby. Našli si mě,“ popsal herec pro projekt Paměť národa následky, které jeho rozhodnutí mělo. „Já už to stejně měl polepené předtím. Ve vzájemné neoblibě s bolševikem jsem žil léta. Neustoupil jsem, oni taky ne.“
Kolega Jiří Krampol (85) připomněl také Rackovo neustálé špičkování s herečkou Jiřinou Švorcovou (†83), která byla přesvědčenou komunistkou. „Každej večer po představení seděl v klubu vinohradského divadla Ilja Racek a pokaždé na ni volal: Pojď sem, Jiřino, řekni mi jednu věc. Kdy už vy, zk***ení komunisti, půjdete do p***le? A ona ho tišila, aby ho nikdo neslyšel,“ vyprávěl Krampol v knize 1968 očima 50 slavných osobností.
Ačkoli se Racek nijak netajil svým despektem vůči komunistickému režimu, jeho největší filmovou rolí zůstal paradoxně komunistický novinář Julius Fučík z válečného dramatu Reportáž psaná na oprátce (1961). Diváci si jeho uhrančivý zjev vybaví naštěstí z televizní obrazovky – objevil se mj. v seriálech Zlá krev (1986), Panoptikum Města pražského (1987) či Dobrodružství kriminalistiky (1989). Bavil také jako Solfernus v TV filmu Zapomenutý čert (1964) a děsil jako Hrabě Dracula (1970).
Začínal jako králíček
Jeho divadelní umění z těchto časů pak zůstalo zachováno mj. v záznamech vinohradských inscenací Hadrián z Římsů a Cyrano z Bergeracu. „Mě bavilo se maškařit. Se patlat. Být někdo jiný. Můj herecký bůh je Sir Laurence Olivier, který si na tom zakládal,“ řekl Racek, kterého to k herectví, resp. k divadlu, táhlo už od dětství.
Velkou zásluhu na tom měl jeho dědeček. „Naučil mě mnoho, například lízaný mariáš. Ukazoval mi reprodukce děl známých malířů, vodil mě do divadel, koupil mi domů malé loutkové divadlo, až jsem se nakonec dostal do divadla Říše loutek a dostal v něm roli králíčka,“ vzpomínal dále pro Paměť národa.
V Říši loutek začal dokonce ještě za okupace, jako sotva patnáctiletý, pracovat coby technik. Po skončení druhé světové války jej zájem a talent dovedly na pražskou konzervatoř, která se následně organizačně přeměnila v DAMU.
Nemoci si přestal všímat
Racek spolupracoval často s dabingem, svůj výrazný hlas s osobitou dikcí propůjčil mj. hvězdám jako Marlon Brando či Gene Hackman. S odchodem do penze definitivně ukončil i spolupráci s filmem. Jeho poslední rolí se stala jedna z vedlejších postav v historickém dramatu Svědek umírajícího času (1990), jinak se pak objevoval už jen v TV filmech. Naposledy to bylo v roce 2014 ve dvoudílném TV dramatu Poslední cyklista.
V roce 2009 Racek onemocněl rakovinou prostaty, ale zákeřnou nemoc odmítl brát na vědomí. A ona se jeho přístupu zjevně zalekla, protože se přestala projevovat. Herec zemřel před pěti lety ve věku 88 let.
