Článek
V novém kalendáři italské kosmetické značky se objevuje celá řada známých osobností. Jeho autor, fotograf Roman Sluka, si postavil před objektiv spisovatelku Barbaru Nesvadbovou, modelku Anetu Vignerovou, návrhářku Tatianu Kovaříkovou, nebo kolegu Jana Saudka. Největší prostor v kalendáři, jehož výtěžek poputuje na účet Nadačního fondu Be Charity, dostal tanečník Michal Štípa. Sólista baletu Národního divadla se objevuje na fotkách hned ke třem měsícům.
Michale, bylo to vaše první focení kalendáře?
V minulosti jsem fotil několik charitativních kalendářů. Například kalendář bojující proti nemoci AIDS, kterou podpořili také kolegové z branže.
Koketoval jste v minulosti s focením, modelingem?
Věnoval jsem se modelingu, jeden čas jsem měl dost práce jak ve focení, tak především na přehlídkovém mole. Také součástí role prvního sólisty baletu Národního divadla bylo nespočet uměleckých focení pro nejrůznější projekty včetně plakátů k připravovaným premiérám, což má velice blízko k samotnému modelingu.
Jak se před objektivem fotoaparátu cítíte, vnímáte to jako roli na jevišti?
Přijde mi to celkem přirozené. Nejde to určitě srovnávat s rolí na jevišti. Na jevišti prožíváte obrovský adrenalin a předchází k tomu velké množství zkoušek a dřiny, než vystoupíte s hotovou rolí. U focení procházíte úplně jinou přípravou a víceméně je to často spíše zábava, pokud se tím vyloženě neživíte, a zároveň díky fotce zachytíte konkrétní okamžik role, do které vás fotograf narežíruje. U samotného představení často nemáte šanci něco nepovedeného vrátit, musíte být perfektní a bezchybní po celou dobu představení.
Došlo během focení k nějakému dramatickému momentu, ke kterému většinou dochází spíš na jevišti?
Nic extrémního se nestalo, práce byla velice příjemná se spoustou zajímavých osobností a s některými kolegy jsme se viděli alespoň po delší době. Zajímavé bylo možná to, že některé fotky z kalendáře se fotily na naší zahradě jako například Jan Saudek nebo fotka, kterou mám s Betkou Bartošovou. Což byla příjemná změna, že jsme se potkali na pracovní návštěvě u nás doma.
Objevujete se v kalendáři v měsíci březnu, listopadu a prosinci. Máte největší prostor, potěšilo vás to?
Potěšilo, a ještě o to víc, když vím od Marie Trupiano, která celý kalendář vytvořila, že v předchozích kalendářích byly pouze ženské tváře. Tedy mám určité prvenství v této spolupráci, takže jsem to bral samozřejmě velice zodpovědně a doufám, že jsem svoji roli v kalendáři zvládnul.
Jak prožíváte toto prapodivné období, kdy jsou divadla zavřená?
Již dva roky jsem uměleckým ředitelem souboru baletu Moravského divadla v Olomouci. Zde jsme v zaměstnaneckém poměru, tedy zkoušky dál probíhají, připravujeme repertoár, vytváříme online obsah, do toho se věnuji online výuce v mojí taneční škole, kterou mám v Praze. Učím online celé skupiny, ale i individuální lekce jak profesionály, tak amatéry napříč generacemi A všichni se těšíme, až se budeme moct setkat opět na tanečním sále.
Zároveň mě letos čekají státnice na vysoké škole, kterou si mohu konečně dodělat po 22leté kariéře v Národním divadle v Praze. Myslím, že se rozhodně nenudím.
Našel jste si nějakou jinou prozatímní činnost, přivýdělek?
Živí mě pozice uměleckého ředitele baletu v Moravském divadle Olomouc a naše taneční škola Schoolofdance, kterou mám se svojí taneční partnerkou a zároveň primabalerínou Národního divadla Nikolou Márovou. Je to trochu náročnější, protože jsme ji otevřeli v září 2020 a hned v říjnu jsme ji museli zase zavřít. Ale věříme, že to zvládneme a budeme moct naše zkušenosti předávat fyzicky, a nejen přes online výuku.
Jaký bude váš první projekt poté, co se znovu otevřou divadla?
To bych také rád věděl. Vzhledem k tomu, že jsem několikrát přesouval dramaturgický plán v divadle a každým dnem se mění nařízení vlády, tak uvidíme, kdy se vůbec divadla otevřou. Co vím jistě, tak začínám jako choreograf připravovat balet Louskáček, který by měl mít premiéru tento rok v listopadu v Moravském divadle Olomouc, na tuhle práci se moc těším.
