Článek
Jestliže máme o někom mluvit jako o renesanční osobnosti, pak zcela jistě o Miroslavu Horníčkovi (10. 11. 1918-15. 2. 2003). Muž mnoha uměleckých talentů ovlivnil řadu oblastí kultury jako herec, režisér, spisovatel, moderátor, dramatik i výtvarník. Televizním pamětníkům se ve spojitosti s Horníčkem zcela jistě vybaví úspěšné Hovory H, které vznikly na sklonku 60. let, či legendární komediální seriál Byli jednou dva písaři (1972), kde s Jiřím Sovákem (†79) vytvořil nezapomenutelnou dvojici roztržitých a neustále bádajících penzionovaných písařů Bouvarda a Pécucheta.
Byl zbytečně skromný
Role pana Pécucheta v tomto seriálu byla také jedinou filmovou postavou, na kterou byl Horníček hrdý. Sám o sobě totiž celý život tvrdil, že není žádný herec. Je sice pravda, že herectví nevystudoval, ale na divadelní prkna vstoupil už na plzeňské reálce, kde spoluzaložil Studentský avantgardní kolektiv. A díky svým ochotnickým úspěchům byl do angažmá v Městském divadle v Plzni přijat už v roce 1941.
Co se hereckého talentu týče, Horníček byl zbytečně sebekritický. Šest let figuroval v Divadle ABC jako rovnocenný herecký parťák Jana Wericha (†75), se kterým ho pojilo velké přátelství, a po němž zdědil přívlastek filozofujícího klauna. Jeho dalším významným jevištním partnerem byl Jiří Suchý (90), se kterým působil v letech 1965-1968 na prknech legendárního Semaforu.
Zde zazářil například v nezapomenutelné hře Člověk z půdy. A samostatnou kapitolou byla i jeho společná vystoupení s Milošem Kopeckým (†73). Od roku 1970 pak Horníček vystupoval především ve svých autorských divadelních i televizních recitálech, z nichž získaly velkou oblibu již zmíněné Hovory H.
A nakonec to měl i ofiko
Své filmové mistrovství prokázal i v celé řadě filmů: Byl jednou jeden král (1954), Kam čert nemůže (1959), Táto, sežeň štěně (1964) nebo Kinoautomat: Člověk a jeho dům (1967). V této souvislosti stojí možná za zmínku, že nakonec se dočkal i oficiálního osvědčení o tom, že je skutečně herec jaksepatří – k pětasedmdesátinám mu je na Akademii múzických umění obstaral kolega Viktor Preiss (75).
Horníček byl také divadelním autorem, režisérem, literátem a výtvarníkem. Literární dráhu předznamenala v roce 1966 kniha Dobře utajené housle, která se vzápětí stala také jeho slavným divadelním recitálem. Po půlročním angažmá v Kinoautomatu na Světové výstavě v Montrealu publikoval cestopis Javorové listy (1968). Napsal rovněž Hovory (1970), Listy z Provence (1972), Jablko je vinno (1979), Chvála pohybu (1979), Klaunovy rozpravy (1989) nebo Hovory s Janem Werichem (1991). Tvořil také koláže, které mnohokrát vystavoval.
Pochoval jediného syna
Horníček byl ženatý, o své manželce Běle mluvil jako o malé křehké ženě, či jako o cukřence, která organizuje jeho život. Měli spolu syna Jana (†21), nadějného studenta FAMU, který se jednoho dne přijel podívat, jak otec točí seriál Byli jednou dva písaři.
Bohužel došlo k tragédii – Jan dostal epileptický záchvat a utopil se v nádrži, ve které bylo pouhých 15 centimetrů vody! O kousek dál točil jeho otec Písaře a netušil, že život jeho jediného syna vyhasl...
Horníček jezdil rád na chalupu v Kytlici na Děčínsku a „na stará kolena“ se na ni přestěhoval nastálo. Po smrti své ženy našel azyl u svých dobrých přátel v Liberci a na chalupu dojížděl už jen sporadicky. Je pochován na hřbitově v Kytlici.
