Článek
Kolegové na Václava Vosku (†63) vzpomínají jako na noblesního člověka a nefalšovaného gentlemana s talentem od Pánaboha.
„Byl nezapomenutelný a pomilováníhodný,“ uvedla před časem pro Českou televizi Liboše Švormová (84), která s Voskou hrála v Městských divadlech pražských mj. ve skvělé inscenaci Jsem špatná, špatná ženská.
„Chodily za mnou divačky a říkaly, jak mi závidí, že s ním mohu hrát.“ A mnohé dámy navštěvovaly MDP právě kvůli němu.
Václav Voska (21. 10. 1918 – 20. 8. 1982) zářil především na jevišti a v rozhlase, film a televize k němu byly poměrně skoupé. „Nebyl žádaným typem pro televizi, neměl způsoby člověka z budovatelského filmu, na obrazovce vypadal velmi extravagantně, démonicky. Byl také hluboce věřící a politicky byl napravo, jak to jen šlo,“ dodala Švormová.
Měl z něj být právník
Nebýt druhé světové války, nejspíš by se hercem nestal. Přihlásil se totiž na práva, ale protože nacisté vysoké školy zavřeli, začal se naplno věnovat svému velkému koníčku – divadlu. Začínal jako elév v Divadle na Vinohradech a časem se stal členem zdejšího hereckého souboru.
Na vinohradské scéně se seznámil také se svou budoucí ženou, herečkou Evou Kavanovou, se kterou měl později dvě dcery, Evu a Markétu.
Na domovské scéně zářil
V roce 1945 odešel Voska do Národního divadla, ale krátce po únorovém převratu byl z kádrových důvodů odejit. Tehdy přešel do nově se formujících Městských divadel pražských, kde setrval až do své smrti v roce 1982.
Některá Voskova divadelní představení, například Goldoniho Benátskou vdovičku či Marceauovo Vajíčko, zachytily naštěstí televizní kamery.
Skvělý recitátor a dabér
Jeho velkou devízou byl melodický, lehce zastřený hlas, díky kterému se výborně uplatnil jako recitátor. Exceloval pochopitelně také v rozhlase a dabingu – namluvil mj. Marcella Mastroianniho (†72) či Petera Sellerse (†54).
Pamatujeme si ho i jako průvodce legendárním seriálem Sňatky z rozumu (1968), ve kterém působil jako kontaktní osoba mezi obrazovkou a diváky. Největší filmovou příležitost dostal tento skvělý herec v kriminálním dramatu Noc klavíristy (1976).
Stres si postupně vybíral daň
Ačkoli z něj vyzařovala jistota a suverenita, ve skutečnosti byl prý plný pochybností a strachu. Do divadla chodil minimálně hodinu před představením a donekonečna listoval texty. Jako velký perfekcionista si prostě nevěřil.
Protože byl čestný a zásadový, měl také problémy s normalizačním procesem v 70. letech. Práce ubylo a to vše bylo důvodem, proč se stresoval. Práci v dabingu, filmu i televizi potřeboval, bez ní si připadal jako vyvrženec. Psychické vypětí si vybíralo svou daň a herec začal hledat útěchu v alkoholu.
Odešel příliš brzy
Když mu po letech dovolili opět pracovat, bral vše, co mu přišlo pod ruku. Jeho srdce to ale nevydrželo. Zemřel během divadelních prázdnin, kdy ho postihly dva infarkty.
