Článek
Nepřekonatelný vypravěč, skvělý improvizátor, nespoutaný živel, herec s talentem od pánaboha – tím vším byl Vladimír Menšík (9. října 1929-29. 5. 1988), od jehož smrti uplyne v těchto dnech 35 let. Milovali ho nejen diváci, ale i kolegové, a nakloněna mu byla i kritika. Menšík ale nebyl jen komikem, dokázal bravurně ztvárnit tragikomické i dramatické role. Přesto se od 70. let objevoval převážně v komediálních úlohách. V divadle se příliš dlouho neohřál, většinu ze svých 150 rolí ztvárnil ve filmu a v televizi.
Nechal po sobě úsměv
Právě obrazovka poskytla Menšíkovi velké množství příležitostí a postarala se o jeho obrovskou popularitu. Není divu. Oblíbený herec se do dějin naší televizní zábavy zapsal kromě nekonečné řady scének i originálním moderováním velkých zábavných pořadů, kdy přiváděl k záchvatům neutišitelného smíchu nejen publikum v sále, ale především statisíce diváků u obrazovek.
Žil silou okamžiku, miloval improvizaci, a vtipnou historku dokázal vytvořit i z naprostého nesmyslu. „Nechal po sobě úsměv. Jen se řekne Menšík – a lidé se smějí. Je to lepší, než kdyby tady byl sto let a nezbylo po něm nic,“ řekl o Menšíkovi kolega a kamarád Jiří Sovák (†79).
Dal přednost filmu
Rodák z Ivančic stál před kamerou poprvé v roce 1956 v komedii Váhavý střelec. Tehdy se ale jednalo spíš o komparzní roli. Výrazněji na sebe upozornil o rok později v komedii Dědeček automobil režiséra Alfréda Radoka (†61), v níž si zahrál italského automechanika. Kvůli natáčení se ale dostal do konfliktu s principálem Emilem Františkem Burianem (†55), v jehož divadle D 34 tehdy účinkoval. Burian totiž neměl film v lásce. Menšík proto z divadla odešel, a v roce 1958 podepsal smlouvu s Filmovým studiem Barrandov.
Připomeňme některé z dalších filmů a seriálů, ve kterých jsme ho mohli vidět: Lásky jedné plavovlásky (1965), Kdo chce zabít Jessii (1966), Hříšní lidé Města pražského (1968), Partie krásného dragouna (1970), Dívka na koštěti (1971), Chalupáři (1975), Ikarův pád (1977), Létající Čestmír (1983) či Dobří holubi se vracejí (1988). Většina diváků si ale Menšíka spojuje hlavně s pořady, v nichž plnil roli baviče a vypravěče vtipných historek – mnohé z nich čerpal od svých známých a příbuzných.
Hrál až do poslední chvíle
Osudnou se mu stala jeho kuřácká vášeň (byl těžký astmatik) a pití alkoholu. Právě tyto dvě metly přispěly k jeho předčasnému skonu. Krátký čas, který mu byl vyměřen, ale vyplnil herectvím doslova do posledního okamžiku – před kamerou se objevil naposledy pouhé dva dny před svou smrtí! Bylo to v TV pořadu Abeceda, kde ale už jen seděl.
Co jste o něm možná nevěděli
A závěrem ještě pár zajímavostí o Vladimíru Menšíkovi. Možná to nevíte, ale ve skutečnosti se jmenoval Vladislav po otci. Přejmenovat se prý nechal na doporučení E. F. Buriana. Kuriózní to bylo i s jeho datem narození. Menšík se sice narodil v roce 1929, ale všechny dokumenty si předělal na rok 1924. Jednou mu totiž do občanského průkazu napsali devítku tak ledabyle, že vypadala jako čtyřka.
Když se ho kamarádi ptali, proč se dělá záměrně o pět let starší, odpověděl, že chce jít dřív do penze. Původně vystudoval střední průmyslovou školu a po maturitě pracoval rok v Brněnských strojírnách. Na vysněnou JAMU se dostal až na druhý pokus. Populární komik uměl také hrát na piano a mandolínu. A šly mu i sporty: hrál závodně házenou a rekreačně fotbal.
Menšík byl dvakrát ženatý. S první manželkou Věrou měl syna Petra a dceru Vladimíru. S druhou manželkou Olgou měl další dvě děti: syna Jana a dceru Martinu (58), která se jako jediný jeho z potomků stala také herečkou.
