Článek
Tuto vynikající herečku proslavila na stříbrném plátně titulní role ve filmovém dramatu Maryša (1935), která jí o rok později vynesla i ocenění na MFF v Benátkách. Protože Jiřina Štěpničková nebyla typická „hollywoodská“ kráska jako některé její kolegyně, je jasné, že při udílení cen rozhodoval její talent - porotu doslova uchvátila svým specifickým psychologickým stylem herectví.
Díky tomuto snímku byla později hojně obsazována, vždy ale zůstávala tak trochu ve stínu ostatních prvorepublikových hereckých hvězd. Hrála hlavně osudem zkoušené postavy nešťastně zamilovaných dívek a žen, ať už to byla Vojnarka (1936), Muzikantská Liduška (1940) nebo Viktorka v Babičce (1940). Také v divadle byly její doménou především tragické postavy.
S Němci si nikdy nezadala
Hereččin nepřítomný, zasněný pohled byl totiž pro takové role přímo stvořený. Každopádně Štěpničková se velmi dobře uplatnila i v komediích, mj. Jedenácté přikázání (1935), Velbloud uchem jehly (1936), Včera neděle byla (1938) či Počestné paní pardubické (1944).
Za zmínku jistě stojí, že za protektorátu nenatočila ani jeden německý film. Nechala si raději u profesora Hněvkovského operovat zdravé koleno, jen aby se nezapletla s německou kinematografií.
Otce málem trefil šlak
Jiřina Štěpničková (3. 4. 1912 – 5. 9. 1985) od dětství sportovala, nicméně milovala tanec a zpěv a toužila jít na konzervatoř. To ale její otec – na rozdíl od matky a starší sestry Marie - striktně odmítal.
Zkoušky proto udělala tajně, a když byla přijata na dramatické oddělení, otci doma tvrdila, že chodí na obchodní akademii. Když se vše asi po roce provalilo, rozhněvaný tatík ji hnal z domu. Jenže když pak viděl její herecké úspěchy, stal se jejím největším fanouškem.
Štěpničková už během studia na konzervatoři hostovala v Osvobozeném divadle V + W. O jejím mimořádném talentu svědčí fakt, že ještě před absolutoriem získala angažmá v Národním divadle, odkud po šesti sezónách odešla do Divadla na Vinohradech. V letech 1962 – 1985 pak byla členkou souboru Realistického (dnes Švandova) divadla v Praze.
O lásku ji připravila stalkerka
V Národním divadle se sblížila s kolegou Ladislavem Peškem (†79), ale osud jejich lásce nepřál. Peška pronásledovala šílená fanynka, která vyhrožovala sebevraždou, pokud si ji nevezme za ženu.
Protože se o ni opravdu pokusila a spolykala tubu prášků na spaní, nebohý Pešek se s ní nakonec raději oženil. Po čase se s ní sice rozvedl, ale se Štěpničkovou už se k sobě nevrátili.
Hereččinou další velkou láskou byl kolega Gustav Nezval (†90), ale protože byl ženatý, vztah nevydržel. Jak známo, Jiřina Štěpničková se v roce 1947 stala matkou syna Jiřího, dnes rovněž známého herce, jehož otcem byl malíř a scénograf Jan Samec (†71).
Pád do nastražené pasti
Asi nejznámější kapitolou hereččina života je její neúspěšný pokus o emigraci. V létě 1951 dostala fingovaný dopis od režiséra Františka Čápa z Německa, ve kterém jí psal, ať za ním přijede, že pro ni má práci.
Doma role nedostávala, a tak se rozhodla nabídku přijmout. Musela se ale dostat i se čtyřletým synem „přes kopečky“. Netušila, že šlo o past, kterou na ni nastražila StB. Chytili ji na místě a poté byla souzena za špionáž a velezradu.
Kolegové z vinohradského divadla dokonce podepsali petici, ve které pro ni žádali trest smrti. Nakonec dostala 15 let natvrdo, ale odseděla si jich „jen“ necelých deset.
Smutný návrat ke kumštu
Ani po propuštění neměla na růžích ustláno. Vztah se synem, který vyrůstal v dětském domově, a až do roku 1960 ji vídal jen sporadicky v prostorách věznice, byl těžce narušen a musel se znovu budovat.
Také práci sháněla s velkými obtížemi, nakonec se jí ale podařilo znovu se uplatnit. V Realistickém divadle hrála sice pořád velmi dobře, ale už bez energie a nasazení, které z ní vysála její hořká životní zkušenost.
