Článek
Jeho jméno vám možná neutkvělo v paměti, zato tvář a hlas určitě ano. Vzpomeňte si třeba na „toho blbce Horu“, který to v komedii Marečku, podejte mi pero! (1976) pořádně zavaří Jiřímu Kroupovi (Jiří Sovák, †79), když mu poradí, že „hrdobec je brouk, kterej si před sebou valí tu kuličku…“
Bodrý samorost
Vladimíra Hrabánka (22. 1. 1938 – 21. 8. 2008), který byl vyučeným frézařem, proslavily právě epizodní role v oblíbených českých filmech. Kromě Marečka si zahrál například ve snímcích Ostře sledované vlaky (1966), Svatba jako řemen (1967), Farářův konec (1968), Skřivánci na niti (1969), Adéla ještě nevečeřela (1977), Tři veteráni (1983), S čerty nejsou žerty (1984) či Vesničko má středisková (1985).
Celkem ztvárnil bezmála osm desítek filmových postav. Režiséři ho obsazovali rádi, protože měl smysl pro zkratku a grotesku a seděly mu komediální role bodrých a samorostlých chlapíků s nakřáplým hlasem.
Koho by mělo mít každé divadlo?
A co víc: Hrabánek byl také téměř padesát let duší divadla Semafor, kde působil jako inspicient. Pro Jiřího Suchého (93) byl ale partnerem nejen v zákulisí. Principál ho záhy přizval i na jeviště, protože jeho „hybné síly“ a talentu by bylo škoda nevyužít. I na malém prostoru dokázal Hrabánek zaujmout a posunout děj dál. Jak jednou řekl Jan Werich (†75): „Každé divadlo musí mít svého Hrabánka.“
Oblíbil si ho i Jiří Menzel
Talentovaného samouka, kterému nikdo neřekl jinak než Hraboš, si na filmovém plátně oblíbili především režiséři z okruhu nové vlny jako Jiří Menzel (†82), Pavel Juráček (†53) či Evald Schorm (†56), ale také režiséři starší generace, například Jiří Krejčík (†95).
Hrabánka často obsazoval právě Jiří Menzel, který na něj svého času zavzpomínal v České televizi „Hraboš byl rovnej kluk, on řekl vždycky, co si myslí. Měl takovej dobrej vztah k lidem a uměl bejt přísnej. Ideální inspicient. Byl spolehlivej a myslel dopředu.“
Drsňák jen naoko
Hrabánek byl rázný a svůj, ale pod hrubou skořápkou skrýval citlivou duši, na což později zavzpomínala kolegyně ze Semaforu Jitka Molavcová (70). Když nastoupila do divadla, prý se ho zpočátku bála, protože byl hodně hlasitý a na herce křičel jako na vojně. Až později zjistila, že ve skutečnosti je to laskavá bytost, která se do slupky tvrďáka jen halí.
Diváky vítal osobně
Rád na něj vzpomíná i Jiří Suchý. Hrabánek měl zdravý selský rozum, a on se mu prý proto leckdy svěřoval i s problémy, které by neřekl ani psychologovi.
Svérázný herec měl také velký úspěch u žen. Ten ale podle něj souvisel i s tím, že působil právě na této legendární scéně. To, že se mu fanynky nabízely samy, popsal Hrabánek humorně ve své knize Sloužil jsem v Semaforu.
Když se odebral do hereckého nebe, divadlo přišlo o mimořádnou osobnost a všichni měli pocit velké ztráty. Hrabánek se znal se spoustou diváků osobně a před představeními je vítával u vchodu v pantoflích. I to patřilo ke kouzlu Semaforu.
